Úvodem

Milí čtenáři! Dovolte, abych se v tomto následujícím článku jako naprostý laik vyjádřil k tématu uprchlické vlny mířící do Evropy, také okrajově o terorismu, a zvláště o určitých nebezpečích Islámu, jenž má ve svém znaku, mimo jiné, také půl měsíc. Cílem článku ovšem nejsou projevy jakékoliv xenofobie či neobjektivní kritiky, ale spíše upozornění před některými negativními fakty. Ve svém článku jsem čerpal informace od různých osobností, z různých internetových článků, videodokumentů, z Koránu, který Muslimové považují za svatou knihu Islámu, také nepatrně z knihy “Volba: Globální nadvláda nebo globální vedení“ od Z. Brzezinského, nepatrně z knihy “Svobodný svět“ od T. G. Ashe a zvláště z knihy “Střet civilizací“ od S. P. Huntingtona.

(Také bych se chtěl ještě omluvit za případné chyby, různé nedostatky, atd., způsobené zejména mým chatrným zdravím a nedostatkem sil při sepisování tohoto článku, děkuji za pochopení.)

Na úvod bych se rád ovšem pozastavil nad situací, resp. určitými negativními skutečnosti, které provázejí současnou úroveň komunikace mezi lidmi, zejména ohledně společensky, politicky, historicky, či jinými zásadními a důležitými tématy:

Pro vytvoření si co nejlepšího názoru a co nejpřesnějšího závěru na dané události a záležitosti (a to platí i ve vztahu k tomuto článku) je potřebné je dostatečně prostudovat, prozkoumat i z vícero stran a úhlů pohledu, informace si pokud možno ověřit, vyslechnout i názory různých lidí (z co nejširšího názorového či politického spektra), atd., a to vše pokud možno bez zaujatosti, předpojatosti, bez zbytečných emocí, co nejobjektivněji, atd. Bohužel je však skutečností, že mnoho lidí tohoto není příliš, z mnoha různých důvodů, schopno a mnohdy ani ochotno, a při zkoumání, hodnocení či utváření si vlastního názoru, vlastního závěru hrají v jejich přístupu velmi silnou roli mnohdy faktory, jako jsou kupř. jednostrannost (spočívající předně v zaujatosti, předpojatosti, odsudcích, v egoistickém uznávání jen vlastních názorů, zkušeností, v neuznávání či v neakceptování názorů, zkušeností druhých lidí, atd.), zjednodušenost (spočívající předně v ignorování různých okolností a souvislostí zkoumané záležitosti, a dále související s neschopností rozpoznat faktory, okolnosti či souvislosti, které mohou mít na zkoumanou záležitost různé vlivy, a s neschopností určit způsob a míru těchto vlivů, atd.), a povrchnost (související předně s neschopností či neochotou zkoumat věci do větší šíře a hloubky).

Částečně z výše jmenovanou zjednodušeností souvisí ještě jeden takový, řekl bych nešvar, na který je možné na internetu, ale i mezi lidmi narazit. Jde o to, že někteří lidé, byť jsou inteligentní, vzdělaní, duchovně a morálně hluboce založení, určité události či záležitosti (kupř. připojení Krymu k Rusku, odsun sudetských Němců po skončení 2. sv. v. z Československa, pakt Ribbentrop-Molotov mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, atd.), ve kterých lze nalézt určitá negativa duchovní či morální povahy, hodnotí tím způsobem, že dotyčná duchovní či morální negativa méně či více vytrhnou z celkového kontextu dané situace, doby, souvislostí, okolností, příčin, při čemž nejsou tyto kontextové okolnosti, souvislosti, příčiny, atd. a jejich důležitost a vliv často schopni ani ochotni nejen pochopit, ale ani akceptovat a uznat, a daná negativa pak začnou, často ještě bez uznání závažných a důležitých proti-argumentů, doslova tvrdě, nekompromisně až fanaticky kritizovat, pranýřovat, a to i bez důsledného uvážení, promyšlení a případně i uznání možné závažnosti eventuálních negativních následků jiných variant či alternativ řešení dané události, záležitosti. Tito lidé při hodnocení výše zmíněných negativ různých událostí, záležitostí, jako by si, vzato metaforicky, vytvořili jakousi dosti zjednodušenou přímočarou, předně duchovně-morální “lajnu“, po které při svém hodnocení a vlastně kritizování a pranýřování jedou jako buldozerem, vyrývajíc úzkou, za to však dosti hlubokou a bolestivou brázdu, odhrnujíc pryč vše, co je vpravo i vlevo, a navíc nevidouc nic, co je kolem a co je mezi bílou a černou. Takovýto přístup, byť tito lidé mají zajisté ve své kritice velký kus pravdy, není také zcela správný, rozumný a objektivní.

Též je možné se u mnoha lidí setkat přímo s nesnášenlivostí vůči jiným názorům, postojům, či dokonce vůči určitým faktům a skutečnostem, které neladí s jejich mnohdy zatvrzelými a tvrdošíjně zastávanými názory či závěry, nebo které neladí s jejich někdy i zafixovanými představami či přáními, jak podle nich skutečnost je, vypadá a má být.

Navíc bohužel, zřejmě důsledkem toho, že mnozí lidé, díky pravděpodobně určitému egoismu, pýše, nezvládnutým emocím, zatvrzelosti, neschopnosti odpustit, atd., nedokážou události a různé záležitosti co nejobjektivněji a bez zbytečných emocí důsledně prozkoumat, vzájemně mezi sebou o těchto věcech komunikovat, diskutovat, vzájemně se vyslechnout a uznat i pravdu těch druhých a skutečnosti takové, jaké opravdu jsou, atd., se i děje, že místo rozumného dialogu, místo konstruktivní diskuse se lidé mezi sebou spíše, a to často až s nevraživostí, agresivitou urážejí, nebo i nálepkují různými termíny (kupř. fanatik, fundamentalista, sluníčkář, xenofob, putinovec, komunista, konspirační teoretik, extrémista, bigoťák, soudruh, rusofil, rusofob, kremlbot, homofob, fašista, rasista, atd.), které souhrnně označují nějaké postoje, názory či skupiny lidí s určitými postoji či názory, atd. A toto se u mnohých lidí děje, aniž by při tom řádně prozkoumali, zda druzí lidé skutečně mají v tom či onom alespoň kus pravdy, se kterou stojí za to se seznámit a do vytvoření si vlastního názoru či závěru ji zařadit, a to bez ohledu na to, zda tito druzí lidé skutečně patří či nikoliv do té či oné skupiny lidí s určitými postoji či názory, které lze nějakým tím termínem souhrnně označit, a natož, aby se zajímali, proč či na základě jakých skutečností anebo zkušeností k tomu či onomu názoru, závěru či postoji dospěli. Nabývám i dojmu, že se v poslední době s těmito termíny, zvláště v jejich pejorativním významu a užívání, doslova roztrhl pytel.

A zde bych si dokonce troufnul vytvořit i určitý “axióm“ či “Murpyho zákon“, jehož následující znění však, alespoň prozatím, nepovažuji za finální: ,,Čím méně jsou lidé s pokorou, vzájemnou láskou a úctou, bez urážek a zbytečných emocí, rozumně, moudře, inteligentně, racionálně, konstruktivně, věcně, citlivě, objektivně a s ochotou druhé vyslechnout schopni vzájemně mezi sebou komunikovat a diskutovat s cílem si vzájemně porozumět, pochopit se, obohatit se, rozšířit si obzory, aby tak mohlo dojít k hlubšímu poznání a pochopení pravdy, k vytvoření si přesnějších, správnějších a lepších názorů, závěrů a postojů, a k nalezení těch nejlepších a nejsprávnějších řešení, tím více začnou proti sobě používat, případně si dle potřeby začnou i vytvářet, různé termíny, předně s pejorativním významem, kterými se budou vzájemně urážet, častovat, cejchovat, nálepkovat a podle nich do různých názorových či jiných skupin škatulkovat.“ Někdy, dokonce někdy často, dochází i k tomu, že vzájemné konstruktivní objektivní komunikace a diskuse mezi lidmi ohledně různých událostí a záležitostí jsou v podstatě nahrazovány útočnými, urážlivými a emocionálně negativně laděnými verbálními či písemnými výpady, dále propagandistickými a manipulativními zprávami a sděleními, a též právě oním vzájemným častováním se, nálepkováním a škatulkováním pomocí výše zmíněných termínů. Je mi velice líto a moc mě mrzí, že se toto děje, již delší dobu mi to vadí a velmi silně se mi to i vysloveně hnusí, a též mi to silně připomíná biblické zmatení jazyků po babylónské věži! Také se domnívám, že je to neetické, nemorální, velmi hloupé, sprosté, bezohledné, primitivní a někdy snad i paranoidní, a dle mého soudu to může vést jen k rozvíření a zhoršení nálad a mezilidských vztahů ve společnosti, k vytvoření a rozvinutí naštvanosti, zhrzenosti, rezignovanosti, intoleranci, atd. v duších mnoha lidí, protože mnohým lidem bude opravdu vadit a v duši zraňovat, a může to v důsledku k těmto negativům u nich skutečně vést, když je někdo bude pro nějaké jejich názory, postoje, ať už, a to z jakéhokoliv pohledu, dobré či nikoliv, často označovat za pomoci nějakých výše zmíněných termínů, ještě navíc s pejorativním významem, za přívržence nějaké odpudivé skupiny lidí. A setkáme-li se s člověkem, jehož názory, závěry či postoje ohledně nějaké záležitosti jsou opravdu objektivně vzato chybné či špatné, je lépe se pokusit o rozumné, moudré a citlivé vysvětlení záležitosti, a pokud to možné není, je lépe se za toho člověk jen modlit, aby ho Duch Svatý osvítil. Neochota a neschopnost mnohých lidí mezi sebou komunikovat a diskutovat ve spojení s častým používáním nálepkovacích a škatulkovacích termínů může dále vést ke vzrůstání vzájemné nesnášenlivosti a chaosu mezi lidmi a ve společnosti jako takové, a aniž bych to chtěl jakkoliv dramatizovat, zveličovat či malovat čerta na zeď, a i přes naději v Bohu na zlepšení, obávám se též, že to může v důsledku vést i k nějakým společenským katastrofám či tragédiím. Proto bych také touto cestou chtěl všechny moc poprosit a vlastně i vyzvat, abychom pokud možno tyto termíny proti sobě takovýmto způsobem vůbec nepoužívali, ale raději se ze všech sil snažili o opravdové vzájemné komunikace a diskuse, které by byly pokud možno maximálně v souladu s Boží vůli a Jím stanovenými morálními a duchovními principy, abychom mohli co nejvíce se dopracovat k pravdě ve světě kolem nás, dojít k poučení z chyb, a abychom tak nalezli správné cesty a způsoby k nápravě mnohých negativních záležitostí v naší společnosti. Předem všem veliceděkuji.

Terorismus

Mnoho lidí trápí skutečnost, že se v poslední době velmi rozmohl terorismus, a kladou si otázku, kde jsou příčiny té rostoucí intenzity terorismu, kde jsou příčiny vzniku islámského státu (ISIL), atd.

Já osobně bych asi trochu zjednodušeným způsobem odpověděl následujícím několikerým způsobem:

Jedna z možných příčin spočívá v globálním morálním a duchovním úpadku lidstva. Tak jako duchovně a morálně upadá svět kupř. západní, a to jak v Evropě, tak i v Americe, což má za následek zhoršení mezilidských vztahů, nárůst kriminality všeho druhu, atd., tak obdobně může duchovně a morálně upadat, a nepochybně také asi upadá i svět arabský/muslimský, což může vést mimo jiné nejenom k tomu, že se v tomto světě horší mezilidské vztahy, ale s možným nárůstem kriminality přibývá významně vyznavačů Islámu, kteří se přiklánějí k výraznému radikalismu, fanatismu, a z pozice tohoto svého vyznání, a ve své morální, ale možná i jiné, třeba hmotné bídě (Kupř. teroristé, kteří v listopadu 2003 připravili o život britského konzula v Istanbulu, pocházeli z nejchudších kurdských oblastí Turecka. S touto skutečností alespoň jejich čin spojoval prezident Bush. Když oznamoval, že pomoc rozvojovým zemím, na níž USA do té doby dávaly ze všech států vyspělého světa nejméně, o polovinu zvýší, prohlásil zcela jasně: ,,Bojujeme proti chudobě, protože odpovědí na teror je naděje.“), jsou a budou ochotni a schopni páchat brutální násilí na nevinných lidech. A jelikož svět duchovně a morálně upadá víceméně v globálu, není vyloučené, že nějaké formě radikálního fanatického vyznávání se schopností a ochotou páchat teroristické činy propadnou lidé i v jiných oblastech světa než ryze v arabských či muslimských.

Druhá z možných příčin spočívá dle mého soudu hlavně v tom, že mnohé radikální, fanatické či teroristické skupiny nebo jednotlivci již dříve v arabském/muslimském světě (tzn. blízký a střední východ a Afrika) byli, ovšem byli drženi víceméně na řetězu, jenže z toho řetězu je kdosi odvázal. A v tomto směru nesou hlavní vinu předně ti, kteří způsobili válečné intervence v Afghánistánu, Iráku, Libyi, atd., způsobili válku v Sýrii, kteří podpořili arabské jaro, atd. To vše většinou s cílem svrhnout režim v dotyčných zemích kvůli nějakým svým předně ekonomickým nebo geopolitickým zájmům. Důsledkem těchto aktivit některých arabských zemí, ale zejména západních mocností, a to na prvním místě nejterorističtější země světa USA, je spousta rozvrácených destabilizovaných zemí blízkého a středního východu a Afriky, ve kterých, navíc po pádu tamního režimu a za absence tvrdého dohledu, došlo následně logicky k chaosu, celospolečenské krizi, nárůstu kriminality, atd. A díky této vzniklé situaci radikální fanatické teroristické skupiny, které do té doby byli tuhými diktátorskými režimy drženy tak nějak na uzdě, získaly v podstatě do značné míry volné pole působnosti. (Na internetu lze najít kupř. autentická videa z doby po smrti Kaddáfího a vybombardování Libye, na kterých je natočeno, jak se po zuby ozbrojení členové teroristické skupiny Al-Kajda promenádují v dlouhé koloně terénních aut kolem Tripolisu, dle mého názoru toto by za Kaddáfího nebylo možné!) Tyto zásahy jistě navíc vyvolaly či zvýšily nenávist a odpor tamních obyvatel vůči zmíněným západním mocnostem, a vůči západu jako takovému, což může mít za následek různé teroristické akty pomsty na obyvatelích západu. Zde lze doplnit, že američtí politici shodně tvrdili a jistě i nadále tvrdí, že muslimové účastnící se kvaziválky jsou pouze menšinou, jejíž násilí většina umírněných muslimů odmítá. To sice může být pravda, avšak na podporu tohoto tvrzení chybějí dobré důkazy. V mus­limských zemích totiž nedocházelo a určitě nedochází k žádným protestům proti násilí namířenému proti Západu. Muslimské vlády, a to včetně těch, které jsou vůči Západu přátelské a jsou na něm závislé, se chovaly velmi zdrženlivě, když měly odsoudit protizápadní teroristické akce. Na druhé straně evropské vlády a veřejnost široce podporovaly a zřídkakdy kritizovaly akce Spojených států proti jejich muslimským rivalům, což je v příkrém protikladu k ener­gickému odporu, který během studené války často vyjadřovaly k americ­kým akcím proti Sovětskému svazu a komunismu.

Další příčinou nárůstu terorismu je nepochybně úmyslné cílené podporování či dokonce vytváření různých islámských teroristických skupin některými arabskými či západními mocnostmi nebo mocenskými skupinami (zejména ze Saúdské Arábie, Kataru, USA, atd.). Jejich podporování může mít formu výcviku (kupř. za pomoci agentů tajných služeb, armádních velitelů třeba z Pentagonu, atd.), finančních dotací, dodávek zbraní, vojenské techniky a komunikační technologie, zajištění strategických přesunů, a celkového logistického zajištění. Podporující mocnosti či mocenské skupiny tyto teroristické skupiny využívají ke špinavé práci, jedná se o různé teroristické či bojové aktivity, instruují je a řídí, zpravidla přes prostředníky, a touto cestou se snaží dosáhnout svých geopolitických či ekonomických cílů, kterých by nemohly dosáhnout legálními způsoby. Zde lze uvést malý příklad. Na počátku afghánské války stálo odhodlání Sovětského svazu udržet v zemi satelitní režim. Válka však záhy přerostla v jeden z konfliktů stude­né války, jež podporovaly Spojené státy a začaly se podílet na organizaci, finanční podpoře a vyzbrojování afghánských povstalců kladoucích odpor sovětským vojskům. Pro Američany znamenala porážka sovětských vojsk v Afghánistánu potvrzení správnosti Reaganovy doktríny, že je třeba podporovat ozbrojený odpor proti komunistickým režimům. Pokoření Sovětů působilo rovněž uklidňujícím dojmem, neboť bylo srovna­telné s tím, jež utrpěli Američané ve Vietnamu. Rovněž to byla porážka, jejíž důsledky se projevily v celé sovětské společnosti i její vládnoucí třídě a které značně přispěly k rozpadu Sovětského svazu. Pro Američany a pro lidi ze Západu obecně představoval Afghánistán poslední, definitivní vítěz­ství, Waterloo studené války. Americké dolary a rakety byly k porážce Sovětů nezbytné. Ale stejně nepostradatelná byla kolektivní islámská podpora, ve které se předhánělo velké množství vlád a skupin, jež se společně pokoušely porazit Sovětský svaz a vydobýt tak vítězství, které by posloužilo jejich zájmům. Finanční pod­pora muslimské straně přicházela především ze Saudské Arábie. V letech 1984-1986 poskytla Saudská Arábie povstalcům 525 milionů dolarů, v roce 1989 souhlasila s tím, že se na celkové sumě 715 milionů bude podí­let 61%, tedy 436 miliony dolarů, zbytek poskytly Spojené státy. V roce 1993 dala afghánské vládě 193 milionů dolarů. Celkem tak Saudská Arábie během konfliktu vynaložila částku 3 miliardy dolarů, ta však byla pravděpodobně ještě větší, tedy asi stejně jako Spojené státy, které vynalo­žily 3,3 miliardy dolarů. Války se za celé její trvání zúčastnilo na 25.000 dobrovolníků z ostatních islámských, nejčastěji arabských zemí. Nejvíce jich pocházelo z Jordánska a vycvičeni byli pákistánskou zpravodajskou službou. Navíc Pákistán rovněž vytvořil nezbytnou vnější základnu odporu a poskytoval logistickou i jinou podporu. Dále rozděloval a předával ame­rické peníze, přičemž 75% těchto financí záměrně směřoval na fundamentalističtější skupiny, a celých 50% amerických financí získala nejextremističtější sunnitská fundamentalistická frakce vedené Paštunem Gulbuddínem Hekmatjárem. A přestože arabští účastníci války bojovali proti Sovětům, jejich zaměření bylo převážně protizápadní, ostatně západ­ní humanitární pomoc považovali za nemorální a pro islám zhoubnou. Sověti tak byli nakonec poraženi třemi faktory, jimž nemohli účinně čelit, a to americkou technologií, penězi ze Saudské Arábie a muslimskou populační explozí a fanatismem. Válka po sobě zanechala dědictví v podobě nestabilní koalice islámských organizací toužících podporovat věc islámu proti všem neislámským silám. Rovněž po sobě zanechala množství školených a zkušených bojovníků, táborů, cvičišť, logistických zařízení, rozvinutou transislámskou síť osob­ních a organizačních vztahů, velké množství vojenského vybavení včetně 300 až 500 střel Stinger, a co bylo nejdůležitější, opojný pocit moci, sebevě­domí pramenící z dosaženého úspěchu a také touhu pokračovat vstříc dal­ším vítězstvím.

Dále bych ještě uvedl, že co se týče Západu, Spojené státy zhruba v 90. letech 20. stol. klasifikovaly sedm zemí jako “teroristické státy“, přičemž pět z nich je muslimských (Írán, Irák, Sýrie, Libye, Súdán), a těmi zbývajícími jsou Kuba a Severní Korea. Američ­tí představitelé opakovaně o těchto státech hovořili jako o “nezákonných“, “zpátečnických“ a “zlotřilých“ zemích, čímž je stavějí mimo civilizované mezinárodní uspořádání a činí z nich legitimní cíle pro multilaterální nebo unilaterální protiopatření. Jeden vysoký úředník amerického ministerstva zahraničí, která má boj proti terorismu v popisu práce, se vyjádřil, že cílem americké politiky je “dosáhnout konečného vítězství v celosvětové válce proti terorismu“. Ten americká vláda definuje, podle výroční zprávy Patterns of Global Terrorism z oddílu 2 z dubna 2003, jako “promyšlené, politicky motivované násilí páchané nestátními tajnými skupinami či jednotlivci proti civilním subjektům, jehož cílem je ovlivnit veřejnost“. Každoroční zprávy o celosvětovém terorismu vydávané ministerstvem zahraničí USA říkají, že více než mezinárodní terorismus je zřejmě rozšířen tzv. terorismus interní. Podíváme-li se však na současný terorismus trochu blíž, rychle zjistíme, že mezi interním a internacionálním není téměř žádný rozdíl. Interní v tomto kontextu značí takový, který se odehrává uvnitř jedné země. Cílem většiny teroristů však je udělat z jedné země dvě nebo naopak spojit části dvou zemí ve zcela jiný útvar, jinými slovy dosáhnout toho, aby se současný stát zásadně změnil. Protistátní činnost těchto skupin vlastně diktují státotvorné zájmy. Platí to jak pro Irskou republikánskou armádu a basickou organizaci ETA, tak pro kurdské teroristické organizace, kosovskou osvobozeneckou armádu UCK, kterou USA nejprve označily za teroristickou a potom s ní začaly spolupracovat. Tamilské tygry, Organizaci pro osvobození Palestiny i Hamás. Činnost obou posledně jmenovaných potvrzuje, že k příčinám mezinárodního terorismu patří i to, co určitá národnost, v tomto případě Palestince, vnímá jako bezpráví ve své domovině. Americká vláda však sleduje ten první terorismus, tedy mezinárodní, protože má “přímý dopad na zájmy USA“. Podle zmíněných zpráv, jež za mezinárodní považují terorismus “týkající se občanů či území více států“, počet mezinárodních teroristických útoků vyvrcholil koncem 80. let a pak se začal snižovat. Rok 2001 se vzhledem k rozsahu útoků z 11. září z tohoto trendu vymyká, zpráva o situaci v roce 2002 však oproti předchozímu uvádí pokles o 45%. Počet útoků “mezinárodních teroristů“ se ve zmíněném období snížil z 355 na 196 a přišlo při nich o život 717 lidí.

Lze také najít souvislost mezi terorismem a nedostatkem politické svobody. To zdůraznil v oddíle věnovaném boji proti globálnímu terorismu také nástin strategie národní bezpečnosti USA pro rok 2002, v němž se hovoří o “válce svobody se strachem“. Americký prezident tři dny po zářijových útocích ve washingtonské Národní katedrále ještě ambiciózněji prohlásil, že “Amerika nese vůči dějinám odpovědnost za to, že na tyto útoky odpoví a zbaví svět zla“. A právě Američané se svým typickým historických optimismem v poslední době předkládají světu dech beroucí fantastický plán, podle něhož svobodní lidé, když napřímí síly, mohou rozkvět svobody podpořit, aby se z ní jednou mohlo těšit celé lidstvo, takže pak už by neměl mít nikdo potřebu uchylovat se k terorismu. Ještě odvážnější verze této vize vychází ze stejně premisy, že v dnešní době existuje jen “jediný životaschopný politický a ekonomický model, jehož základními podmínkami jsou svoboda, demokracie a volné podnikání“. Ta odpovídá závěrům tzv. Washingtonského konsensu Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky z 90. let, a také výzvě Francise Fukuyamy k “celosvětové liberální revoluci“ v nesmírně vlivném článku z roku 1989 a následné knize na téma “konce dějin“. Prostoduché předsvědčení o existenci jediného životaschopného modelu, které navíc naznačuje, že do budoucna by Amerika měla celému lidstvu sloužit jako vzor, popuzuje mnoho Evropanů, Afričanů, Asijců a i příslušníků dalších národů, kteří o takovou post-ocvícenskou všenápravu světa dlouhodobě usilují. Když například generální tajemník OSN Kofi Annan přebíral Nobelovu cenu míru za rok 2000, prohlásil v děkovném projevu: ,,Představa, že pouze jeden národ zná pravdu, má odpověď na veškeré problémy a umí vyřešit všechno, co lidstvo sužuje, už v dějinách a zejména v minulém století napáchala nesmírné zlo.“ (A kupř. jeden vysoký francouzský činitel v souvislosti s početnou muslimskou menšinou ve Francii prohlásil: ,,Americkou politiku vůči Blízkému východu může naše vláda považovat za bezpečnostní riziko.“)

Podle Z. Brzezinskeho abychom vyhráli válku proti teroristům ze středního východu, musíme pracovat na obou klíčových věcech, je třeba vyhladit teroristy, ale zároveň musíme prosazovat politické procesy, kterými se dá čelit vzniku vhodného podhoubí pro terorismus. Takovéto řešení není ústupek terorismu, ale nezbytná složka strategie, jak eliminovat teroristické podsvětí. Reakce na hrozbu terorismu a šíření zbraní hromadného ničení se neobejde bez USA, ale nemůže vycházet pouze z nich. Válka proti terorismu na středním východě povede ke skutečné porážce teroristických organizací pouze tehdy, pokud terorismus ztratí svou společenskou přitažlivost a tedy i schopnost získávat nové lidi, a jestliže vyschnou jeho finanční zdroje. Vítězství v tomto boji nejspíš poznáme jedině ze zpětné vazby. Šíření zbraní pak dostaneme pod kontrolu pouze tehdy, budou-li podezřelé snahy národních států pod účinnou mezinárodní kontrolou nebo je zastaví vnější síla. V obou případech bude rozhodující americká účast, ale dosáhnout daných cílů bude mnohem snazší, pokud americké iniciativy získají mezinárodní podporu. Teroristický čin z 11. září zmobilizoval americkou zahraniční politiku, zrychlil prozápadní přesměrování Ruska, přispěl ke štěpení svazku mezi Evropou a Amerikou, zvýšil neklid americké ekonomiky a změnil tradiční americkou koncepci občanských práv a svobod. Je v zájmu americké národní bezpečnosti, aby muslimští věřící (tak jako lidé v dnes úspěšnějších a demokratičtějších neislámských oblastech) začali vnímat sebe sama jako součást vznikající globální společnosti. Je zásadně důležité, abychom pochopili, že na vření v muslimském světě musíme pohlížet primárně regionální, nikoli globální perspektivou, a spíše geopolitickým než teologickým prizmatem. Islámský svět je nejednotný, a to jak politicky, tak nábožensky. Je politicky nestabilní a vojensky slabý a ještě tak nějakou dobu zůstane. Nenávist vůči USA, třebaže ovládá některé muslimské země, vychází z poměrně konkrétních politických příkoří, nikoli z obecné náboženské zaujatosti, například íránská národní zášť vůči USA má své kořeny v americké podpoře perského šacha, arabskou nenávist živí americká podpora Izraele a v Pákistánu panuje přesvědčení, že USA straní Indii.

Prezident Buhs jr. ve své řeči ve West Pointu 1.6.2002 odmítl strategii zastrašování s tím, že po skončení studené války nemá vůči hrozbám terorismu a šíření zbraní hromadného ničení žádný význam, a deklaroval své rozhodnutí “bojovat proti nepříteli, rozvrátit jeho plány a postavit se nejhorším hrozbám dříve, než vyvstanou“. Stojí za pozornost, že onoho nepřítele nijak nespecifikoval, takže si ponechal tu největší možnou svobodu k nahodilé volbě cíle. Nově vyhlášená doktrína preventivní intervence vůbec neříká, podle jakých kritérií se určí, co je terorismus, a nevyjasňuje ani to, za jakých podmínek bude vyvíjení a šíření zbraní opravňovat k podniknutí preventivní akce ze strany USA. USA si tak v podstatě přivlastnily právo určovat, kdo je nepřítel, a bojovat proti němu, aniž by se nejdříve snažily dosáhnout mezinárodní shody na společně definici hrozby. Zavedenou doktrínu o oboustranně zaručené destrukci (známou jako MAD) tak nahradila nová koncepce jednostranně zaručené destrukce.

A právě zde mi jako problém připadá, co asi může být konečným výsledkem boje proti globálnímu terorismu, který vyhlásily USA po útoku z 11. září 2001 (opomeneme-li, že tento terorismus může být v různé míře cíleně vytvářen a podporován, a zneužit k různým geopolitickým či ekonomickým cílům), uvážíme-li, že terorismus, resp. sklony páchat teroristické činy jsou s největší pravděpodobností předně důsledkem náboženského fanatismu, špatné morální výchovy, pokřiveného charakteru, sociálních problémů, a dalších předně duchovních, morálních a společenských negativních faktorů, které se mohou projevit v podstatě v jakékoliv době, ve kterékoliv společnosti, a jež tudíž nelze zastavit či vymítit pouhými vojenskými aktivitami, ekonomickými sankcemi, politickými jednáními či jinými podobnými prostředky, ale jedině hlubokým duchovním a morálním obrozením celé lidské společnosti v souladu s křesťanskými principy a více komplexními řešeními celospolečenských problémů. Z tohoto důvodu se logicky nabízí otázka, co ve skutečnosti tkví za touho vyhlášenou válkou proti globálnímu terorismu, jenž díky výše uvedeným příčinám může vést k do soudného dne trvající válce v podstatě s neustále patovými výsledky. Tato válka se tedy přirozeně může jevit jako nesmyslná a přinejmenším potenciálně nekonečná či s vysokou pravděpodobností její regrese. Ovšem právě její potenciální nekonečnost, regresivnost mohou velmi dobře sloužit různým mocenským kruhům jako zastírací manévr a prostředek k dosažení svých nejen krátkodobých ale předně dlouhodobých geopolitických, strategických či ekonomických cílů, ke kterým tuto válku potřebují.

Migrace

Zde bych krátce uvedl některé údaje ohledně migrace v podání Samuela Huntingtona.

Je-li demografie osudem dějin, pak pohyby populace jsou jejich motorem. Populační růst, ekonomické podmínky a vládní politika zapříčinily v minu­lých stoletích hromadnou migraci Řeků, Židů, germánských kmenů, Noru, Turků, Rusů, Číňanů i dalších národů. Kupř. v rozmezí let 1821 a 1924 se do zámoří vystěhovalo přibližně 55 milionů Evropanů, z toho 34 milionů do USA. Pří­slušníci západní civilizace dobývali a někdy i vyhlazovali jiné národy, pro­zkoumávali a osídlovali méně zalidněné země. Export lidí možná předsta­voval nejdůležitější dimenzi vzestupu Západu v době od 16.-20. stol. Koncem 20. stol. došlo k odlišné a dokonce ještě mohutnější migrační vlně. V roce 1990 dosahoval počet legálních mezinárodních pře­sídlenců kolem 100 milionů, uprchlíků bylo na 19 milionů a nelegálních přesídlenců nejméně o 10 milionů více. Tato nová migrační vlna byla částečně produktem dekolonizace, vzniku nov&yacut