Polina Volková píše o tom, proč v Rusku zakázané organizace DAIŠ (Islámský stát) a Pravý sektor nemají v budoucnosti šanci na vítězství ve válce o duši. Příroda Dagestánu ohromuje svou velkolepostí a místní obyvatelé svou přátelskou pohostinností ve velkém stylu. Neobyčejná země. Má však jeden problém – řeknou vám tu, že i když je nyní v regionu klidněji, problém terorismu stále zneklidňuje každý dům.

Taxikáři vyprávějí příběhy v duchu: „A v tomhle domě žil chlap, který si vzal ženu, která do té doby žila v Sýrii s jiným mužem. A ta ho přetáhla na svoji víru. Opustil matku jako „nepravověrnou“. Postavil dům… Kde vzal peníze? Pak si ho našli.“ Ženy mohou říci, jak „bývalý muž začal verbovat chlapce do Sýrie a rozvedl se“ nebo třeba jak „sousedka svého muže neustále odrazovala, a tak se rozhodl, že je možné ujet do Sýrie“.

Takových příběhů tu je mnoho. A bohužel není důvod jim nevěřit.

Převážná většina obyvatel je z toho už unavená. A je to velmi cítit. Lidé vyvěšují ruské vlajky, diskutují o tom, jak mnoho udělal prezident pro zemi a region. V Dagestánu vedle sebe v klidu žijí sunnité, šíiti i pravoslavní. Staří vyprávějí, že za sovětských dob se žilo lépe, byla práce, ale i teď, v Rusku, kdyby nepřišla propaganda terorismu, která zbavila rozumu několik výrostků, nebylo by zle. Přemýšlivá část mládeže Dagestánu zná svůj národní jazyk, chrání kulturu a svébytnost, chápe, že s terorismem si nelze zahrávat a doufá, že Rusku se podaří ho vykořenit.

Místní také vyprávějí, že nával verbířů DAIŠ se úřady snaží minimalizovat, ale sponzorská podpora ze strany teroristů není malá, pracují tu profesionální verbíři, proto lidé, kteří jsou slabí ve víře i na duchu, podléhají pohádkám o „překrásné budoucnosti Islámského státu“ na ruinách Sýrie. Ale někdo podlehne i banálním slibům o vysokých mzdách bojovníků, aniž by myslel na nějaké náboženství.

Někteří místní obyvatelé v rozhovorech upozorňují na paralelu mezi místními zbloudilými dušemi a ukrajinskými radikály, které na Ukrajině rovněž „vyrábějí“ profesionální verbíři připravovaní na Západě. Zde, v Dagestánu, lidé chápou původ ukrajinského konfliktu natolik jasně, jako by mluvili o sousedech. Nicméně Ukrajince tu také za blízké sousedy pokládají.

Stopy přátelství národů Ukrajiny a Dagestánu ještě ze sovětských dob nijak zvlášť hledat není nutné, v Dagestánu si to dobře pamatují. V knize zápisů v muzeu zpracovatelského závodu v Kubači je jeden z prvních zápisů od návštěvy v roce 1965:

V Dagestánu věří, že mor terorismu bude poražen zdravým rozumem, že síly verbířů nejsou nekonečné vůči zdravému rozumu, který sídlí v hlavách hledajících. Každý den tu lidé prosí Boha, aby byl s těmi, do jejichž hlav pronikly myšlenky národní, náboženské nebo jiné nenávisti. Tady dali svou důvěru Bohu. Ale i sami se snaží hovořit s mladými, vysvětlovat, že silný může být jen takový stát, ve kterém se lidé nedělí na cizí a své; kde si jsou všichni rovni v právech a kde nezapomínají na historii.

Zdroj: http://ukraina.ru/opinions/20151226/1015185111.html