V době politických a vojenských konfrontací vždy hrála velkou roli propaganda. Její podstatou bylo otevřené šíření určitých názorů, aby obyvatelstvo podporovalo své vlády, a ty se měly o koho opřít a koho poslat na frontu. V mírové době byla propaganda ještě potřebnější – pro zvýšení důvěry k vládě a zadušení rozličných revolučních nálad.

V našem pokročilém věku už propaganda nefunguje tak jako dříve. Lidé se stali mnohem skeptičtější a méně důvěřiví. Jen ať média zkusí aktivně a otevřeně vyzývat k lásce k vládě – a okamžitě narazí na rozhořčení a způsobí opak.

Je třeba říci, že na Západě tohle už dávno pochopili. Tam už používají docela jiné metody a přímočará propaganda je chápána jako středověký atavismus. Vzhledem k vysoké míře rozvoje „svobod“ společnosti a informačních technologií ji nahradila skrytá manipulace kolektivního vědomí.

Je to stále propaganda, ale uskutečňována je skrytě. Nicméně podstata je tatáž. K metodám manipulace vědomí se vztahují i skryté sugesce, přenos soukromých faktů do veřejné sféry a fragmentace – zamlčování jedněch faktů a zdůrazňování jiných či nahrazení faktů krásnými hesly (demokracie, svoboda, bratrství, vojenská pomoc) atd. Je třeba poznamenat, že manipulace vědomí má před otevřenou propagandou ohromné výhody: dříve byla propaganda vnímána vědomě nebo nevědomě, ale nyní skrytá manipulace ovlivňuje bezprostředně podvědomí člověka. To vytváří iluzi „osobní volby“ a „osobního přání“: jednotlivec nemá podezření, že se nechává jakkoli ovlivnit.

Hlavní zbraní manipulací s politickými názory jsou média. Avšak nečtou je zdaleka všichni, obzvlášť mládež ne. Velká část apolitických občanů Západu raději tráví svůj volný čas nikoli diskuzemi o politickém dění, ale sledováním nového filmového hitu – ať už na gauči nebo v kině. Anebo čtením literární novinky sezóny či poslechem pop-hvězd. Toto všechno způsobilo rozšíření manipulací s masovým vědomím do masové kultury.

Navrhuji si to dokázat na příkladu.

Občas si klademe otázku: proč Rusy nemají na Západě rádi? Proč jsou tam o Rusku zakotvené takové hloupé stereotypy (opilí medvědi s balalajkou chodí po ulicích měst, nejlépe pod dohledem kruté KGB)? Proč se těší popularitě lázeňské hotely, které neubytovávají Rusy? Proč se bojí naše fanoušky pouštět na evropské stadiony, přestože němečtí jsou daleko agresívnější? Odpověď na tyto otázky se skrývá právě v manipulaci společenského vědomí.

Podívejme se na některé konkrétní příklady.

1. Zpravodajská média

Hlavními aspekty, které ovlivňují v západním tisku ruské téma jsou: politická a ekonomická situace Ruska, homofobie, „případ Snowden“, efekt Pussy Riot, „okupace“ Krymu, přání okupovat celou Ukrajinu a Pobaltí, agresívní zahraniční politika, podpora „diktátorů“ po celém světě, bombardování „povstalců“ místo teroristů,… Na první pohled je z toho zřejmé, že západní tisk obrací pozornost pouze na negativní jevy spojené s Ruskem.

V článku ve Forbesu klade Mark Adomanis ve skutečnosti velmi provokativní otázku: „Proč pokaždé, když jakékoli lidové povstání svrhává autoritativní vládu, lidé začnou otevřeně spekulovat o tom, kdy totéž proběhne v Rusku?“

Stejně nepřátelsky vůči Rusku je namířen i redakční článek v The Christian Science Monitor, kde zcela v souladu s manipulativními technikami „nálepkování“ absolutně bez důkazů tvrdí, že „Amerika už dávno zakládá svoji politiku na morálce, ale Putinovo Rusko ani zdaleka ne“.

Pozornost se často obrací na fakt odsouzení ruského zákona zakazujícího propagaci homosexuality mezi nezletilými. Přitom v západním tisku nenaleznete odsouzení Saúdské Arábie, kde je za homosexualitu trest smrti. To přece také patří do „potlačování lidských práv“! V Arábii je dále možné přijít o život i za odpadlictví od víry, ale o tom z jakéhosi důvodu západní média nepíší. Navážejí se pouze do Ruska.

Jaký vztah asi mohou mít k Rusku čtenáři těchto na Západě populárních médií, když v každém čísle o něm najdou něco negativního? Dokonce i při kritickém postoji vůči těmto informacím určité procento z nich uvízne v podvědomí. Tolik negativ tu nebylo od dob ukončení studené války.

Není potom divu, že během nedávného experimentu mnozí Američané souhlasili s podpisem petice za provedení jaderného útoku na Rusko.

S takovým cílem se také manipulace vědomím lidí provádějí. V případě útoku na Rusko totiž bude společnost jedině souhlasně tleskat: „Správně, lepší udeřit první, aby nás ti agresívní Rusové nezničili.“

2. Masová kultura

Připomeňme, že ty nejoblíbenější popové hvězdy a herci USA jsou naladěni antirusky. Málo doceňujeme, jak cenným vzorem chování jsou tyto osobnosti pro západní a částečně i ruskou mládež. Budou napodobovat své idoly? Odpověď je myslím nasnadě.

Zvlášť se zmiňme o filmu. Nejčerstvějším manipulativním filmem je „Gravitace“. Rusové zavinili kosmickou katastrofu, a tak hrdinný americký kosmonaut dramaticky umírá.

A takových filmů je na Západě velmi mnoho, což se táhne už od poloviny 50. let. Obraz „odporných Rusů“ nezměnil ani rozpad SSSR. Namátkou uvádím ty nejznámější filmy:

„Červená noční můra“ v režii George Uoggnera,1962, „Špioni jako my“, režírovaný Johnem Lendsisem v roce 1984, „Moskva na Hudsonu“ režírovaný Paulem Mazurskym, 1984, „Rudý úsvit“ režírovaný Johnem Miliusem v roce 1984, „Rambo – První krev 2.“ režiséra George Pan Kasmatoka, 1985, „Rudý škorpion“, režie Joseph Zito, 1988, „Rambo III“, režírovaný Peterem MacDonaldem, 1988, „Rudý žár“ režiséra Waltera Hilla, 1988, „Hon na ponorku“, Johna McTiernana, 1990, „Den nezávislosti“ v režii Rolanda Emmericha, 1996, „Šakal“ režiséra Michaela Caton-Jonese, 1997, „Armageddon“, režie Michael Bay, 1998, „Rudá planeta“ režiséra Anthony Hoffmana, 2000, „Nebeský kapitán a Svět zítřka“ režírovaný Kerry Conranem, 2004, „Východní sliby“, režie David Cronenberg, 2007, „Indiana Jones a království křišťálové lebky“, režíroval Steven Spielberg v roce 2008, „2012″ v režii Rolanda Emmericha, 2009, „Sůl“ režiséra Phillipa Noyce, 2010 – a, zdůrazňuji, mnoho dalších, kde jsou ruští/sovětští lidé zobrazováni jako nepříjemní, odpudiví, ubozí nebo vzbuzující smích, zatímco Američané a jiní v kontrastu k „ruským“ jsou ti hodní.

A takových ještě bude… Očekáváme uvedení filmů „Syrská tragédie“, „Prokletí okupanti poloostrova svobody Krymu“…

Vše výše uvedené dokazuje, že informační válka proti Rusku nabírá na obrátkách a už je fakticky srovnatelná s obdobím studené války. V první řadě to nutně potřebují západní vlády, aby se jim dostalo schválení jejich protiruského kurzu. Rusko se tomu snaží oponovat, má na to ale jiné metody. Domácí média používají především otevřené informace a přitom poukazují na nedůsledné konání nebo přímo trestné činy západních politiků. V domácích médiích a masové kultuře je prezentována negativní americká politika, avšak chybí zde obraz „zlých Američanů“. Obraz jejich života je naopak viděn jako něco atraktivního: bohatství, drahé automobily, vlastní velký dům.

Je třeba se také podívat na popularizaci americké kultury mezi ruským obyvatelstvem: některé domácí hvězdy se snaží napodobovat své americké kolegy a domácí filmová tvorba někdy zcela otevřeně kopíruje americké analogy. Příkladů by se našlo mnoho.

Informační válka je vedena i na kulturním poli. Je všk těžké oponovat agresi, když postavení cizí kultury je ve společnosti silnější než kultury vlastní. Takže pokud nechceme opakovat chyby své sovětské minulosti a utrpět porážku v informační válce, je nutné hledat nové metody odporu. A v první řadě je důležité pevné ukotvení národní kultury ve společnosti. To bude očkování proti informační agresi Západu.

Zdroj: http://politrussia.com/society/komu-nuzhen-negativnyy-611/