Preambule: Autoři referátu jsou členy Hnutí za Přímou Demokracii, z.s. (HzPD), IČ: 26524864, www.hzpd.cz, které má tu čest být spolupořadatelem této vědecké konference. Náš pohled na problematiku dalšího vývoje společnosti není tedy vědecký, ale spíš občanský, který si vytváří své názory a postoje především na základě zdravého selského rozumu. Člověk je ale tvor chybující a v případech, kdy nemá k dispozici dostatek relevantních a pravdivých informací (což je dnes spíše pravidlem, než výjimkou), generuje zdravý selský rozum názory zjednodušené, až zavádějící. Máme zkrátka za to, že je čím dále tím nezbytnější konfrontovat názory zdravého selského rozumu s poznatky vědy, které jsou přece jen komplexnější, ověřenější a pravdivější.

Ani věda však není neomylná a je limitována okamžitou úrovní svého poznání. Stačí jen vzpomenout historku z konce 18. století, kdy slavný Lavoisier a Francouzská akademie odmítly existenci meteoritů s tím, že „kameny z nebe padati nemohou, neb tam žádné nejsou“. Nepohnulo s nimi ani svědectví 300 osob, které roku 1790 viděly padat meteorický déšť nad obcí Barbotan v kraji Bordeaux. Na výpověď samotného starosty obce prý představitelé Akademie reagovali slovy: „Je třeba politovati obec, jejíž představitel i v našem osvíceném století věří, že z oblohy padá kamení„.

Krátce na to Akademie dokonce vydala rozhodnutí, že se těmito případy už nebude zabývat. Teprve za 13 let (v roce 1803) celou záležitost znovu prozkoumal fyzik Jean-Baptiste Biot a celou záležitost uvedl na pravou míru. S trochou nadsázky můžeme říci, že tehdy naštěstí skutečná věda zvítězila nad „akademickou arogancí“ (nemusí tomu tak ale být vždy). I věda by proto měla více konfrontovat své poznatky a teorie s poznatky zdravého selského rozumu a neusínat na vavřínech dosažených úspěchů.

Od „kauzy meteority“ už uplynulo více než 200 let. Za tu dobu se možnosti komunikace a „křížového poznání“ (nebo, chcete-li, interdisciplinárního přístupu) zmnohonásobily a zmnohonásobily se i finanční prostředky, které dnes společnost (oproti době před 200 lety) do vědy investuje. O to větší je důvod požadovat po vědě jako celku, aby plnila co nejlépe své hlavní poslání a zintenzivnila své úsilí při nepřetržitém hledání a ověřování pravdy a vytváření co nejpravdivějšího a co nejcelistvějšího obrazu světa.

Současná realita je vysoce strukturovaná a my jsme si vědomi toho, že současnou krizi nelze vyřešit jen metodami zdravého selského rozumu. Věříme však, že i on má při hledání způsobů, jak krizi řešit, své nezastupitelné místo. Minimálně v tom, že vědě poskytne nezbytnou zpětnou vazbu. O nic víc, ale také o nic méně, se autoři v tomto referátu pokoušejí.

1. Je současná krize jen exces, který samovolně pomine, nebo se jedná o krizi systému?

Na tuto otázku existují v zásadě dvě odpovědi: první říká, že systém je v podstatě v pořádku a současné excesy (korupční aféry apod.) jsou způsobeny jen selháním konkrétních osob; druhá říká, že současný systém se dostal do systémové krize, protože kapitalismus a zastupitelská demokracie se za cca 250 let své existence vyčerpaly ze svých možností jak prospět lidstvu, zastaraly, byly „poraženy zevnitř“ a uzpůsobeny tak, že se staly nástrojem globální i regionální finanční oligarchie, místo toho, aby byly nástrojem uplatnění moci lidu.

My sdílíme názor druhý, k čemuž zde uvádíme tři argumenty; v textu referátu je dále rozvedeme:

a)      V politickém systému, realizovaném ve většině států jako soutěž politických stran, má lid moc „jen v den voleb“, a to jen „vybrat si“ z nabízených kandidujících stran. Po volbách nemá už lid možnost nic ovlivnit, i když zvolení zastupitelé (správnější by bylo říkat „zastupitelé jmenovaní vedením zvolených stran“) jednají v rozporu s vůlí voličů a v rozporu se svými volebními sliby. Současné volební mechanismy a mechanismy tvorby zákonů nejsou už podle našeho názoru demokratické, ale oligarchické. Není jistě náhodou, že více než 40% občanů k volbám zásadně nechodí a že dnes už zlidověl výrok Emy Goldmanové, že „kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali“.

b)      V oblasti ekonomiky dochází k tomu, že systém, založený na neustálém zvyšování objemů výroby a zisků pro majitele firem (což nelze stupňovat donekonečna), vede jen k dalšímu zvyšování propastných rozdílů mezi nejbohatšími a nejchudšími, což v konečném důsledku vede k demotivaci normálních lidí, kteří na sobě přestávají pracovat, vzdělávat se a nesnaží se aktivně participovat na životě společnosti.

c)       V důsledku toho, co je uvedeno v bodech a) a b), pak lidé ztrácejí víru ve většinu morálních a mravních hodnot a ideálů. Bez velké nadsázky proto můžeme hovořit o hluboké krizi demokracie a o krizi euroatlantického myšlení jako celku.

Jsme totiž přesvědčeni, že po průmyslové revoluci, která začala před zhruba 250 lety a zásadním způsobem změnila nejen výrobní síly, ale i společenské uspořádání (od feudalismu k demokracii), se blíží další, ještě významnější revoluce, související s přechodem do postindustriální společnosti, která „zamíchá kartami“ daleko více, než revoluce průmyslová. Revoluce znamená především kvalitativní změnu a nemusí nutně probíhat násilným způsobem. Z historie však známe hlavně příklady násilných revolucí a záleží bez nadsázky na nás všech, jak se připravíme na tu, která přichází, a zda tato proběhne pokojným nebo násilným způsobem. V podrobnostech odkazujeme na knihu Milana Valacha: Svět na předělu ⁵⁾.

2. Je to, co dnes vidíme kolem sebe, opravdu ještě demokracie?

I na tento problém existují dva diametrálně odlišné krajní názory: první říká, že na světě nikdy žádná demokracie, hodná toho jména, nebyla – ve starém Řecku a Římě neměli volební právo ani otroci, ani ženy, a v dnes tolik vychvalovaném Švýcarsku s jeho polopřímou demokracií získaly ženy volební právo až v roce 1971 (v některých jeho kantonech až v r. 1990), v Portugalsku v r. 1976 a v Lichtenštejnsku v r. 1984.

Druhý názor naopak říká, že na světě nikdy nic jiného než demokracie nebylo – zemi přece vždycky vládli lidé, i když způsoby jejich vlády v průběhu dějin neskýtají vždy radostný obraz. Už naši prarodiče říkávali, že „vláda je taková nejhorší, jakou si ji lidi pustí k tělu“ a známý je i Masarykův výrok, že „Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám“; tento

Masarykův výrok pochází z doby první republiky, kdy Československo patřilo k nejvyspělejším světovým demokraciím.

Co nás naplňuje optimismem je nepřetržitý, dějinami se táhnoucí vývoj myšlení od starého Řecka směrem k myšlenkám humanity, svobody a rovnosti. Od raného středověku, kdy si lidé nechali vsugerovat myšlenku, že „králové nám vládnou proto, že jejich moc pochází od Boha“, se lidé postupně propracovali až k myšlence, že si budou vládnout sami na základě principů svobody, rovnosti a solidarity, jak byly poprvé vysloveny za velké francouzské revoluce. Dnes už tedy „právo vládnout“ (tj. „mandát“) neuděluje Bůh, ale oprávnění voliči.

Co bychom ale neměli přehlížet, jsou ty desítky a stovky milionů mrtvých, násilnosti a zvěrstva, která tento vývoj na jeho cestě provázely. Možná byly nutné k tomu, aby lidé pochopili, co je bude čekat, nebudou-li schopni se sami mezi sebou rozumně domluvit. Věřme, že dnes, po drastických zkušenostech (zejména z obou světových válek) a po masovém rozšíření televize a internetu, už to majoritní většina lidí pochopila.

To, co vidíme kolem sebe, tedy nesporně nějaká forma demokracie je. Je ale současná forma dobrá, nebo špatná? Odpovídá současnému stavu vývoje společnosti a světa, nebo ne?

Ve většině zemí světa dodnes funguje model tzv. „zastupitelské demokracie“, který byl poprvé použit v USA koncem 18. století. Tehdy ani technicky nebylo možné realizovat vládu lidu jinak. Od té doby uplynulo 200 let a modely zastupitelské demokracie, užívané ve většině demokratických států, se od toho původního příliš neliší. Fungování jakéhokoliv modelu zastupitelské demokracie by mělo co nejvíce zohledňovat vůli lidu a promítat ji do praktických, denních rozhodnutí tak, aby se praktická rozhodnutí vlády, parlamentu, úřadů, soudů apod. co nejvíce blížila přáním a vůli většiny občanů, aby tito měli oprávněný pocit, že vlády realizují jejich vůli a že na světě v zásadě existuje spravedlnost.

Že tomu dnes tak není, je snad zbytečné uvádět. Současný model zastupitelské demokracie považujeme proto za špatný a přežitý především z tohoto důvodu:

Občané, kteří jsou podle Ústavy ¹⁾ jediným zdrojem moci, uplatňují v praxi svoji moc tak, že si jednou za čtyři roky zvolí své poslance (defakto tedy své „zaměstnance“), kterým vloží na čtyři roky do rukou právně neomezenou moc „dělat si se státem co uznají za vhodné“. Představme si stát jako firmu, jejímiž spolumajiteli jsou všichni občané, a která funguje takto: její zaměstnanci si sami určují svoji pracovní náplň i výši platu a stanovují formy odpovědnosti za výsledky své práce. A majitelé firmy (tj. občané) nemají žádnou možnost a ani jediný právní instrument, kterým by mohli v průběhu volebního období činnost svých zaměstnanců (tj. vlády a zvolených poslanců) jakkoliv ovlivnit. Občané přitom nesou za chybná rozhodnutí svých poslanců a vládních činitelů faktickou hmotnou odpovědnost – škody, způsobené jejich chybami i „takzvanými chybami“ se totiž hradí ze státního rozpočtu, tj. z daní občanů. Dnes už je veřejným tajemstvím, že se jedná ročně o částky v řádech stovek miliard Kč, které pak samozřejmě v rozpočtu chybí na úhradu nejnutnějších sociálních výdajů (starobní důchody, sociální podpora opuštěným dětem, zdravotně postiženým atd. atd.).

Takový systém vládnutí, který části poslanců (zejména těch „šikovnějších“) pochopitelně vyhovuje, je skrytě podepřen i zněním Ústavy ¹⁾ ČR. Posuďte sami: její článek 5 říká, že „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran …“. Občanétedy nevolí přímo poslance, ale volí politické strany. A politické strany podle Ústavy ¹⁾ nejsou odpovědné ničemu a nikomu.

Slib zvoleného poslance a senátora (článek 23) pak zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Poslanci jsou tedy odpovědni jen svému svědomí, ničemu jinému. Vtéto souvislosti si nelze nevybavit dva citáty²⁾z mnoha, a to „Svědomí sevždy může vymluvit na rozkaz nebo na nějaký ideální účel, který světí prostředek“ (Egon Hostovský) a „Existují tak věrné ženy, že mají vždy výčitky svědomí, když svého muže podvádějí“ (Guy de Maupassant). Svědomí má totiž k dispozici jen jediný „trest“, který může „viníkovi“ uložit, a to jsou „výčitky“ (a ty se většinou dají vydržet, jde-li o „dobrou věc“).

S trochou nadsázky můžeme tedy říci, že poslanci musejí hlavně „vyjít“ s vedením své strany, aby byli vůbec zařazeni na kandidátku, a nesmí své konkrétní aktivity přehnat natolik, aby je proto samo vedení strany nevyhodnotilo jako „nezařaditelné“. To je vše, čím jsou fakticky při své činnosti omezeni.

Nelze se proto divit, že v takovém systému „kolektivní neodpovědnosti“ kvete klientelismus, korupce a další negativní jevy, jak se o nich píše např. ve Výroční zprávě BIS za rok 2014 ³⁾ nebo ve Výroční zprávě Finančního analytického útvaru Ministerstva financí ⁴⁾. Proto tvrdíme, že zastupitelská demokracie byla „poražena zevnitř“ a skutečná moc se nejen v ČR, ale i ve světě až v nezdravě vysoké míře přesunula do rukou finanční oligarchie a dalších majetných a vlivných skupin, včetně organizovaného zločinu (mafií).

Domníváme se proto, že takový systém už snad ani demokratickým nazvat nelze, zejména zohledníme-li jeho praktické dopady do oblasti ekonomiky a práva, o čemž ještě bude dále řeč.

Za demokratický systém bychom považovali takový systém, kde je lid nejen zdrojem, ale i jediným oprávněným držitelem moci a má právo posledního slova ve všech záležitostech, bude-li chtít, např. prostřednictvím zákona o obecném referendu. Nejde o to, že by měl být zrušen parlament a všechny zákony schvalovány referendem – to by byl samozřejmě nesmysl. Jde o to, aby lid měl minimálně právo zrušit zákon, přijatý parlamentem, který je v rozporu s vůlí lidu, a to dříve, než tento nabude účinnosti. A dále aby lid měl právo odvolat politika, který jedná v rozporu s vůlí lidu a hrubým způsobem porušuje své volební sliby. Aby zkrátka parlament neměl více moci než lid a nemohl lidu diktovat svoji vůli, jak se to v současnosti, bohužel, někdy děje (viz třeba zákon o majetkovém vypořádání s církvemi).

3. Ekonomie a tržní hospodářství (kapitalismus)

Ekonomie je věda, která, zjednodušeně řečeno, řeší především otázky efektivní alokace zdrojů a jejich alternativní využívání. Existuje sice celá řada ekonomických škol, prakticky však dodnes ve světě převažuje a praktické myšlení nejvíce ovlivňuje ekonomický liberalismus a na něj navazující školy (monetarismus apod.). Za jeho zakladatele je považován Adam Smith (1723–1790). Ekonomický liberalismus lze stručně charakterizovat tak, že vyznává zásadu „laissez-faire“, tj. „nechte věcem volný průběh“. V zásadě říká, že hospodářskému dění má být ponechána volnost a stát do něj má zasahovat co nejméně. Má se omezit na roli garanta bezpečí, majetku a tvůrce a arbitra pravidel, jejichž dodržování má od ekonomických subjektů vymáhat.

Produktem ekonomického liberalismu je kapitalismus jako ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány za účelem dosažení zisku; ceny zboží i práce jsou určovány prostřednictvím volného trhu nabídkou a poptávkou. Ať už si o ekonomickém liberalismu myslíme cokoliv, nemůžeme popřít, že za posledních 200 let se i jeho zásluhou život lidí z materiálního hlediska posunul na nesrovnatelně vyšší úroveň (kvalita bydlení, lékařské a sociální péče atd. atd.). Příčina je prostá: tím, že liberalismus uvolnil společenské sevření ekonomiky (cechovní a jiná omezení), vytvořil prostor pro uplatnění tvůrčích schopností obyčejných lidí a jejich podnikavost. Že se na tom „přiživila“ i spousta podnikavců a příživníků, kteří nerespektují ani elementární zásady fair play, to už je jiná otázka.

Paradigmatem kapitalistického podniku je „provozování výrobních prostředků za účelem dosažení zisku“. Podle našeho názoru je ale právě toto obecně uznávané paradigma„autodestrukčním prvkem“ současného kapitalismu. A ten už hrozí „výbuchem“, protože objemy výroby zboží a služeb (tj. HDP) a z něho plynoucího zisku nelze stupňovat donekonečna. Tržnímechanismy k tomu ale podnikatele nutí. Posuďte sami:

Říká se, že jediným cílem podnikatelů je maximalizovat zisk firem, které vlastní. To není zcela přesné. Převážná většina podnikatelů se především snaží vybudovat firmu s dlouhodobě stabilizovaným postavením na trhu, která nabízí zboží nebo služby za přiměřené ceny s přiměřeným, nepřemrštěným ziskem (vědí, že nastaví-li přemrštěné ceny, přetáhne jim zákazníky konkurence). Jde jim totiž o to, aby jejich firma živila dlouhodobě nejen je samotné, ale (pokud možno) i jejich děti, budou-li chtít v podnikání pokračovat; podnikají většinou fair play, aniž by k tomu byli nuceni zákonem. To ovšem platí jen pro „nižší patra“ podnikání.

Ve „vyšších patrech“ podnikání je už morálka trochu jiná. Zde už se jen málo hledí na fair play a více se uplatňuje zásada, že účel světí prostředky. Bohaté firmy a korporace mají např. možnost využít svých disponibilních finančních prostředků k ovlivňování politických procesů nebo tvorby zákonů pomocí lobbování, a také to dělají. V médiích USA jsou např. veřejně přetřásáni „zbrojní senátoři“, „ropní senátoři“ apod. Naše „stydlivá“ média zatím tento problém neřeší. Má to svoji logiku – když možnost lobbovat, kterou systém nesporně poskytuje, nevyužiji já, využije ji konkurence. Ta tím získá finanční výhody, díky kterým mně nakonec „vyštípá z trhu“ a moje firma zkrachuje. Není proto divu, že bohaté firmy využívají všech zákonných možností k tomu, aby svůj zisk navýšily, většinou na úkor svých zaměstnanců nebo státního rozpočtu.

Snad nejtypičtějším příkladem, jak bohaté firmy využívají (či spíše zneužívají) naznačených možností, jsou daňové ráje, které si vylobovaly. Jen pro ilustraci: daň z příjmu právnických osob („DPPO“) v ČR je 19% z ročního zisku, zatímco např. v Belize je to 0%. Zřídit si v Belize společnost je to nejlehčí – specializované firmy vám ji zřídí „na klíč“ ⁶⁾. Není to ale levné a vyplatí se to jen firmám, které ročně zdaňují více než 10 milionů Kč zisku (cena 37.900,- Kč, uvedená v nabídce ⁶⁾, postačí jen „na kolky“; musíte k ní ještě připočítat náklady na provoz firmy, tj. nájemné za kancelář, plat řediteli apod.). Řemeslníci a malé firmy tedy mají smůlu.

Z ČR už v daňových rájích působí více než 12 500 firem. Spodní odhad toho, co ročně unikne státu na daních tedy je podle ⁷⁾: 19% z 10 mil. Kč zisku = 1,9 mil. Kč DPPO na jednu firmu. 12 500 firem × 1,9 mil. Kč DPPO = 23.750.000.000,- Kč, tj. 23,75 miliardy korun. Z čeho ale žijí země daňových rájů, např. Belize, přestože mají nulové daně? Řekneme jen stručně, že částečně z našich 23,75 miliard. Ale nejen z našich – jen pro ilustraci uvádíme, že v Belize je registrováno cca 100 tisíc společností (viz ⁶⁾ – a to je Belize jen malá zemička, která má cca 300 tisíc obyvatel), zatímco v ČR je celkem registrováno jen 300 tisíc právnických osob.

O destrukčních dopadech, které má „tento způsob podnikání“ na společnost a ekonomiku, pojednává kniha Jana Kellera: Tři sociální světy ⁸⁾ a na ni navazující přednáška Arogance financí ⁹⁾.

V úvodu přednášky ⁹⁾ prezentuje prof. Keller graf, který ukazuje vývoj příjmů a daní v Německu od r. 1950 do roku 2000:

V levé části grafu je zobrazen nárůst příjmů v Německu od roku 1950 do roku 2000. Za tu dobu průměrný Němec zbohatl sedmkrát (je to „virtuální údaj“, vypočtený tak, že v každém roce byl HDP podělen počtem Němců). Cca 90% Němců ekonomicky aktivních bylo a je v pracovním poměru (zaměstnanci) a tito lidé zbohatli během 50 let zhruba dvakrát až třikrát. Nejbohatší příjmové kategorie a velké firmy zbohatly během téže doby dvanáctkrát (průměr je tedy 7).

V pravé části grafu je zobrazeno, jak se během těchže 50 let přesunulo daňové břemeno. Zatímco v roce 1950 zaplatili zaměstnanci jen 1/4 všech vybraných daní v Německu (bohatí uhradili zbylé 3/4 daní), pak v roce 2000 už zaměstnanci ze svých stagnujících příjmů (stagnují už od počátku osmdesátých let) zaplatili 4/5 daní a bohatí uhradili jen zbylou 1/5 (v ostatních zemích světa – zejména těch nejbohatších – je trend v zásadě obdobný).

A není to jediný způsob, jakým si „bohatí“ vylepšují svou „finanční bilanci“ na úkor „chudých“. Z dalších uvádí prof. Keller v ⁸⁾ a ⁹⁾ zejména tzv. „prekarizaci práce“. Co to vlastně je? Je to tendence zejména velkých firem nahrazovat plnohodnotnou, kvalifikovanou (a tudíž drahou) práci prací neplnohodnotnou, a tudíž levnější. Prakticky řečeno, místo stabilních, kvalifikovaných, dobře placených zaměstnanců s plným sociálním zabezpečením najímat zaměstnance méně kvalifikované (tudíž levnější), a to většinou jen na částečný nebo krátkodobý úvazek bez plného sociálního zabezpečení. Zjevně si vzali příklad z Henryho Forda a jeho pásové výroby ¹⁰⁾. V roce 1912 byl ještě jeho automobil T (Lízinka) vyráběn a montován manuálně, kvalifikovanými a dobře placenými automechaniky, a byl prodáván za 600,- $. 7. října 1913 byla spuštěna výrobní linka (pás), která už využívala i nekvalifikované (levné) pracovní síly, a cena vozu během čtyř let klesla na 360,- $.

Ale buďme k bohatým alespoň trochu spravedliví: i oni musí obstát v konkurenci na trhu a fakticky jediná reálná cesta, jak uspět, spočívá jednak v tlaku na neustálé zvyšování objemu výroby (a tím i zisku), ale hlavně v tom, že své produkty nabídnou za nižší ceny, než konkurence. Proto ten tlak ze strany vedení zejména velkých korporací na neustálé snižování všech nákladových položek, zejména nákladů na nákup pracovní síly na trhu. V současnosti nahrávají tomuto trendu dva faktory: prvním je automatizace administrativních prací pomocí počítačů a druhým je postupné masové zavádění robotů do výroby; obojí znamená, že na trhu je možno nakoupit menší počet pracovních sil, a tím snížit náklady na mzdy.

Nechceme se zde pouštět do diskuze o tom, zda takové počínání bohatých je nebo není morální a etické. Chceme ale diskutovat to, že takový způsob podnikání je z ekonomického hlediska dlouhodobě neudržitelný. Ktomu uvádíme následující: jedním z drakonických sociálních dopadůprekarizace práce je postupná likvidace středních vrstev a jejich „odsun“ do nižších pater společnosti, jak uvádí prof. Keller v ⁸⁾. Právě střední vrstvy až dosud platily největší část z těch výše zmíněných 4/5 daní do státního rozpočtu (za střední vrstvy jsou obecně považováni lidé, kteří se svého postavení dopracovali především díky vzdělání, tj. kvalifikovaní dělníci, odborníci včetně vysokoškolských a tzv. drobná buržoazie, tj. převážně živnostníci a majitelé malých firem).

Státní rozpočet ale tyto daně nezbytně potřebuje – uveďme příklad: plánované výdaje státního rozpočtu ČR na rok 2015 tvoří cca 1 200 mld. Kč a z toho téměř 60%, tj. 668 mld. Kč, tvoří tzv. mandatorní výdaje, dané zákonem, což jsou ze značné části starobní důchody a nezbytné sociální dávky, které není možno přestat platit. Z čeho je ale bude stát platit, když příjmy státního rozpočtu od středních vrstev v důsledku jejich odsunu do nižších pater společnosti výrazně poklesnou a personální počítače a roboty daně samozřejmě platit nebudou?

Zde už „kosmetické zásahy“ (prodloužení odchodu do starobního důchodu, snížení starobních důchodů, omezení sociálních dávek apod.) podle našeho názoru nic nevyřeší – zde je nutná zásadní změna paradigmatu kapitalistického podniku a nový pohled na ekonomiku a fungování státu jako celek. Dnes už existuje celá řada seriózních vědeckých prací pojednávajících mj. o tom, že samovolný návrat do předkrizového stádia je prostě nepředstavitelný – za všechny uvádíme jen knihu Ilony Švihlíkové: Globalizace & krize ¹¹⁾.

Mají-li se vady kapitalistického podnikání odstranit opravdu systémově, je nutné zásadně změnit paradigma kapitalistického podniku (jak je zmíněno v úvodu této kapitoly) z „provozování výrobních prostředků za účelem dosažení zisku“ na „provozování výrobních prostředků za účelem uspokojování společenských potřeb“ a důsledky promítnout jak do ekonomických pravidel, takzejména do legislativy a práva. Změna paradigmatu vůbec není tak složitá, jak uvádíme dále zejména v kapitole 4.

Pro úplnost musíme ještě dodat, že za základ hmotného fungování společnosti i nadále považujeme tržní mechanismus, v němž zboží a služby jsou produkovány „kapitalistickými podniky“ a směňovány na trhu. Za „kapitalistický podnik“ považujeme prostě podnik, který musí mít vlastní kapitál, který použije k výrobě svojí produkce, nebo jiná aktiva, díky kterým na výrobu dostane úvěr. To je vše. Za hlavní problém současnosti považujeme totiž to, že v roli „tvůrce a arbitra pravidel, jejichž dodržování má od ekonomických subjektů vymáhat“ selhal stát podle našeho názoru přímo žalostně (tuto roli státu přisoudil ekonomický liberalismus, ne my !!!, jak je uvedeno hned v úvodutéto kapitoly). Selhal zejména v tom, že nebyl schopen zajistit rovnocenné podmínky k podnikání pro malé i velké subjekty a preferuje (byť i skrytými formami) ty velké a bohaté.

4. Podniky vlastněné zaměstnanci, aneb ekonomická demokracie

Jak prakticky změnit paradigma, to není třeba vymýšlet (je to už dávno vymyšleno). A není třeba to ani experimentálně ověřovat – ve světě už to dokonce funguje od konce 19-tého století. Je to ale stále na okraji veřejného zájmu, protože těm, kteří vyznávají neoliberální pojetí kapitalismu, se to zkrátka nehodí do krámu.

Jedním z příkladů, jak lze provozovat výrobní podniky za účelem uspokojování společenských potřeb (ne jen zisku) jsou výrobní družstva. Nepleťte si je, prosím, s družstvy v ČR, i když i zde se blýská na lepší časy. Myšlenka družstevnictví jako společného podnikání byla totiž v ČR po roce 1948 doslova zmrzačena a propagátorům družstev je ještě dnes předhazováno, že „chtějí jen všechno znárodnit a lidi nahnat do JZD“.

Co je na myšlence družstevnictví tak převratného? To, že se jedná o podniky, které majoritně vlastní jejich zaměstnanci a ne akcionáři (ať už anonymní, nebo neanonymní), kteří často „sídlí na opačném konci světa“. Družstva jsou řízena demokraticky: jeden zaměstnanec (majitel) – jeden hlas (proto „ekonomická demokracie“). Srovnání družstevního podniku ve srovnání s běžným kapitalistickým vykazuje tři významné rozdíly:

a)      Významně vyšší produktivitu práce (jak uvádějí např. J. Vanek ve ¹²⁾ a C. Rosen ve ¹³⁾), někdy až o 50% i více. Je to logické – jsou-li zaměstnanci zároveň majiteli, tak už si ohlídají, aby se v jejich podniku vyrábělo efektivně a aby nebyl „rozkrádán zevnitř“. Vyšší produktivita znamená automaticky větší zisk a tím i větší odvod daní do státní pokladny ve srovnání s běžným kapitalistickým podnikem.

b)       Eliminace nezaměstnanosti v případě krizí. C. Rosen v ¹³⁾ např. uvádí, že v krizovém roce 2010 bylo v USA z běžných kapitalistických firem propuštěno 12,1% zaměstnanců, zatímco z firem majoritně vlastněných zaměstnanci jen 2,6%, což pro stát znamená významně nižší objem podpor v  nezaměstnanosti.

c)       Šetrnost k životnímu prostředí – je to logické; žije-li většina majitelů v místě působení podniku, nenechá si prostředí, kde žije, zaneřádit; majitelům, kteří žijí třeba na opačném konci světa, je to pochopitelně srdečně jedno. To samozřejmě znamená významné snížení nákladů na likvidaci ekologických zátěží ze strany státu.

Pro družstevní podniky by tedy neměl být problém zvítězit v konkurenci s běžnými kapitalistickými podniky. A ony už vítězí. Příkladem může být např. družstevní hnutí v jižní Americe, kde zaměstnanci převzali do svého vlastnictví (zákonným způsobem!) řadu krachujících podniků a zajistili tak jejich další existenci. Opět je to jednoduché – pokud podniky vyplácejí jen mzdy zaměstnancům-majitelům a nejsou nuceny vyplácet dividendy „zámořským akcionářům“, vrátí se zpět mezi konkurenceschopné podniky.

Družstva mají celosvětově už dlouhou tradici od konce 19-tého století. V současné době sdružují více než 250 milionů členů a jsou sdružena v ICA – International Co-operative Aliance – viz ¹⁶⁾. Teoretické základy tzv. participativní ekonomie (na jejímž základě defakto družstva fungují) vytvořil prof. Jaroslav Vanek ¹²⁾, český rodák, který prakticky celý svůj aktivní život strávil na Cornellově univerzitě (Ithaca, stát New York, USA), kde působil jako profesor ekonomie. Působil rovněž jako poradce při aplikaci participativní ekonomie v praxi.

Hvězdou a doslova „hospodářským zázrakem“ nejen v oblasti družstevnictví se stala Mondragon-corporation ¹⁴⁾, tj. Mondragonská družstevní korporace.

Základy k ní položil v roce 1956 kněz José Maria Arizmendiarreta (1915-1976) tím, že v malém Baskickém městečku Mondragon (sužovaném tehdy vysokou nezaměstnaností) sjednotil osadníky a prostě s nimi založil výrobní družstvo na výrobu a renovaci topných těles. Díky důslednému dodržování družstevních principů vyrostla za 50 let z malého družstva Mondragonská družstevní korporace, která je dnes největší ekonomickou skupinou v Baskicku. Tvoří ji 103 družstev, 122 výrobních závodů, 8 nadací, 1 podílová společnost, 10 podpůrných subjektů a 13 mezinárodních servisních společností. Se svými 74 tisíci zaměstnanci dosahuje tržeb 12,6 miliardy euro ročně. Finanční zázemí jí poskytuje vlastní banka Caja Laboral, která je rovněž součástí družstevní korporace.

Rada vlády ČR pro udržitelný rozvoj uspořádala dne 14. října 2014 seminář „Jak podpořit podnikání v ČR pomocí finanční spoluúčasti zaměstnanců? – inspirace jménem Mondragon“ ¹⁵⁾. Jako jeden z hlavních řečníků vystoupil i Juan Manuel Sinde z Mondragonské družstevní korporace. V ¹⁵⁾ v části „Případová studie: Mondragon“ informuje mj. o tom, jak vypadá t