Před 27 lety jsem byl vojákem Izraelských obranných sil, během první infatády. Hlídali jsme město a vesnice a uprchlické tábory a bojovali s naštvanými teenagery, kteří na nás házeli kameny. Reagovali jsme slzným plynem a gumovými projektily.
Je to jako kdyby se vrátily staré dobré časy.
Od té doby se v konfliktu mezi Izraelci a Palestinci nahradily kameny zbraněmi a sebevražednými bombami, pak raketami a dobře vycvičenými milicemi. Během předešlého měsíce také kuchyňskými noži, šroubováky a dalšími improvizovanými zbraněmi. Některé z těchto snah byly hrůzostrašně úspěšné, vzešly z nich oběti ve věku 13 let. O podstatě a načasování palestinských útoků je toho hodně na prodiskutování – zoufalá a ponižující odpověď na zvolení nepřátelské izraelské vlády, která povzbuzuje extrémistické osadníky v útocích na Palestince. Já jsem Izraelec, více se obávám akcí mé vlastní společnosti, která se stává strašidelnější a škaredší.
Vnitřní diskuze v Izraeli je militantnější, hrozivější a netolerantnější než kdy byla. Slova se od izraelské operace v Gaze v roce 2008 posunují k fundamentalismu, nedávno se ale hodně zhoršila. Je zde zdá se jeden akceptovatelný hlas, zorchestrovaný vládou a jejími mluvčími, který je rozesílán do všech rohů země klanem loajálních médií. Pár odpůrců, kteří se pokoušejí ji zpochybnit – ptát se na otázky, protestovat, zastupovat jiný názor – je v nejlepším  zesměšněno, a v nejhorším je jim vyhrožováno, jsou očerňováni a fyzicky napadeni. Izraelci, kteří „nepodporují naše vojáky,“ jsou považováni za zrádce a noviny pokládající otázky o vládních politikách a akcích jsou považovány za demoralizující.
Od začátku loňské války v Gaze bylo několik incidentů zahrnujících proti-levicové násilí a útoky na Palestince. Loni v létě byli během války levicoví protestující napadeni na protiválečné demonstraci v Tel Avivu a Haifě, levicový novinář Gideon Levy z Haaretzu byl členem Knessetu obviněn ze zrady, tento čin se během války trestá smrtí. Od té doby si najal bodyguardy. Bavička Orna Banai přišla o práci v reklamě, když v rozhovoru vyjádřila zděšení nad izraelskými akcemi proti Palestincům. Tento měsíc lidé Afule napadli arabského reportéra izraelské televize a jeho židovský štáb, když dělali reportáž o útoku nožem. Nový zákon v Knessetu povzbuzuje myšlenkou policii, vrací zpět návštěvníky, kteří podporovali hnutí pro bojkot společností profitujících z okupace. V pátek maskovaný židovský osadník napadl prezidenta levicové skupiny Rabíni pro lidská práva na Západním břehu.
Na sociálních sítích byly sundány rukavice, sociální návyky odsunuty bokem, nenávist vystrkuje hlavu. Stránky na Facebooku volají po násilí proti levičákům a Arabům a i když jsou smazány, objeví se zas v jiné podobě. Jakýkoliv sentiment spojený s předpokládanou shodou se setká s rasistickou nevybíravostí. Jedna stránka na Facebooku, která se nazývá Shadow Lions, probírá, jak narušit svatbu mezi Arabem a židovkou, uvádí telefonní číslo ženicha a nařizuje lidem volat a obtěžovat jej. Na Twitteru frčí tagy jako #leftiesout a #traitorlefties (Pryč s levičáky a Zrádci levičáci). Režisérka Shira Geffen, která požádala své publikum o minutu ticha pro palestinské děti zabité během izraelské ofenzivy, byla kritizována na všech izraelských sociálních sítích. Shame, hra herečky Einat Weitzmanové, způsobila nenávistné komentáře poté, co si herečka oblékla triko s palestinskou vlajkou. Jeden příklad ze hry: „Pokud zabité dítě bylo vaše, zajímalo by mě, jakou vlajkou byste se oblékli. Dupněte na ni a zalezte s vašim blbým obličejem do vašich maličkých bytů a propadněte se hanbou, dokud tam nezemřete sami a na vašem pohřbu možná požádáme džihád, aby přednesl verše z Koránu.“
V posledním kole bojů byla hlasitost ještě víc zesílena. Zatímco probíhají útoky nožem, má rodina a já jsme v Omaze, kde se učím semestr, a to, co slyším a čtu z Izraele, mě znechucuje. V čele s pravicovými politiky (s podporou členů údajné opozice jako Yair Lapid), rozšiřováno nafukovacími masmédii, probíhá očerňování izraelských Arabů a Palestinců. Jedna nedávná anketa novin Maariv zjistila, že jen 19 procent izraelských židů si myslí, že většina Arabů oponuje útokům. Minulý týden trend dosáhl absurdního vrcholu, premiér Benjamin Netanyahu prohlásil, že se Hitler rozhodl zničit židy po radě jeruzalémského duchovního Amina al-Husseiniho, lídra palestinských Arabů. (Izraelský Twitter byl plný vtipů a poznámek o jeho řeči, jeden obrázek byl dokonce pojmenován Hitlerious. Tohle bylo moc i pro Netanyahuovy spojence).
V rozporu se zákonem nebo jakýmkoliv pravidlům pro armádu se volalo se po zabití útočníků za každé situace. Například Lapid v rozhovoru řekl: „Neváhejte. I při zahájení útoku, střílet s cílem zabít je správné. Pokud někdo mává nožem, střílejte.“  Ministr veřejné bezpečnosti Gilad Erdan tuto myšlenku také podpořil. A šéf jeruzalémské policie Moshe Edri oznámil: „Každý, kdo pobodá žida nebo ublíží nevinným lidem, bude zabit.“ Člen Knesetu Yinon Magal tweetoval, že úřady by měly „učinit snahy” pro zabití teroristů, kteří páchají útoky.
Takový sentiment vedl k incidentům ve Východním Jeruzalémě, jako např. byla smrt Fadiho Allouna, podezřelého z útoku nožem a zastřeleného po obklíčení policií. Někdy se to ale vymstí: Tento měsíc, židovský člen občanské hlídky u Hajfy pobodal izraelského žida, který byl považován za Araba. Minulou středu vojáci zabili izraelského žida, kterého si spletli za Palestince.
Zatím tím nejhorším bylo lynčování devětadvacetiletého eritrejského žadatele o azyl Haftoma Zarhuma, který byl identifikován jako pachatel teroristického útoku v Beršebě. Zarhum byl postřelen ochrankou a pak ubit kolemjdoucími, šlo o předvídatelnou odpověď na podněcování politiků k zabíjení jako pomstě. A čím dál více netolerantní vroucí rasistický tón izraelské konverzace je – jinak to nejde podat – následkem 48 let okupace jiných lidí: Izraelci dostávají zprávu (nebo minimálně to chápou), že jsme nadřazení nad druhými, že ovládáme osud těch slabších, že můžeme znevažovat zákony a jakékoliv základy lidské morality s ohledem na Palestince.
Kumulativní dopad nedávného bezmyšlenkového násilí je velmi znepokojivý. Zdá se, že se řítíme do kruté a nenapravitelné společnosti. Na to, co se děje v Izraeli dnes, je jen jedna odpověď: Musíme zastavit okupaci. Ne pro mír s Palestinci nebo pro jejich dobro (ačkoliv trpěli už dost). Ne pro nějakou vizi idylického Blízkého východu – ty argumenty nikdy neskončí, protože žádná strana nikdy neustoupí, nebo nebude prokázáno její pochybení. Ne, musíme okupaci zastavit sami pro sebe. A pak se můžeme podívat sobě do očí. Abychom mohli legitimně žádat podporu od světa. Abychom se vrátili k lidské bytosti.
Ať už následky jakékoliv, nemohou být horší než to, s čím bojujeme teď. Nezáleží na tom, kolik vojáků bude nasazeno do Západního břehu, nebo kolik domů teroristů bude vyhozeno do povětří, nebo kolik zatkneme lidí házejících kameny, nemáme pocit bezpečí; mezitím jsme se stali diplomaticky izolovanými, svět nás vnímá (někdy oprávněně) jako popravčí, lháře, rasisty. Dokud bude trvat okupace, jsme na silnější straně, takže máme vše v rukách a nemůžeme ovlivňovat další. Pro naše dobro, pro naši příčetnost – musíme přestat hned.
Článek vyšel 23. října na Washington Post.