Problém s uplatněním humanitně založených jedinců rozhodně není nový. Uvědomoval si jej již zakladatel sociologie Auguste Comte, jenž takového člověka, k němuž řadil i sám sebe, charakterizoval především jako lidumilného a sociálně cítícího. K jeho přednostem patří i to, že umí učit a vychovávat děti, poutavě přednášet nebo psát, zajímají ho humanitní vědy a dobře se v nich orientuje. Na druhé straně však bývá spíše nepraktický, není technicky zaměřený, často bývá fyzicky slabší, povahově citlivější a chybí mu „ostré lokty”. Domnívám se, že každý z nás by ve svém okolí našel podobné typy docela snadno.