Zažil jste tuto tragickou událost na vlastní oči. Co se Vám z tohoto dne nejvíce ukotvilo v paměti?Zdeněk Zbořil: Bylo mi v té době skoro sedm let a chodil jsem do první třídy obecné školy v Nových Vysočanech a v Libni, tehdy v Praze 9. Naši školu stěhovali z místa na místo, protože budovy našich škol byly čas od času obývány jednotkami Luftschutz (protivzdušné obrany) složenými z českých odvedenců. Neměli zbraně a jejich povinností bylo likvidovat po náletech následky bombardování. A tak jsem od nich poprvé slyšel, sloužili často v Německu, co to jsou nálety a bombardování.Toho únorového dne jsme byli několik hodin ve sklepě našeho domu, upraveném na „protiletecký kryt“. Teprve druhý den jsme s otcem a matkou šli hledat svoje příbuzné. Ti náhodou nebyli doma, a tak jsme prošli od dnešního Náměstí míru až k Vltavě. Cestou jsme míjeli zřícené a poškozené činžovní domy na Vinohradech a okolo nich spoustu lidí, kteří v těch v hromadách cihel a suti něco hledali. Chtěli jsme jít do Nuslí, ale na Nuselskou ulici jsme nemohli, protože se nemohlo jít okolo tzv. Faustova domu a stále ještě hořel staroslavný klášter Emauzy. Musím říct, že ani otec ani matka nám neříkali, o jakou jde nenahraditelnou ztrátu, ale byli rádi, že jsme tam nebyli a že se nám nic nestalo. Reslovou ulicí jsme došli na vltavské nábřeží, tam kde dnes stojí Gerhův a Miluničův Tančící dům. Tři rohové domy byly poškozeny, asi dva v troskách. Jeden dům na nábřeží měl zasažená dvě patra tak, že bylo vidět do jednoho pokoje. Po mnoha letech jsem se dozvěděl, že to byl dům a byt rodiny Václava Havla, pozdějšího prezidenta ČSSR, ČSFR a ČR. Z jednoho z těch domů zbyla jen hromada suti a cihel, kterou se snažilo odklidit několik desítek lidí, protože se domnívali, že jsou tam zavaleni nějací lidé. Na troskách domu stáli lidé, kteří občas něco vytáhli a tak jsem viděl utrženou nohu ve vojenských, jezdeckých holínkách. Dodnes si celou tuto scénu pamatuji do nejmenších detailů.Zvláštní bylo, že přihlížející, kteří se domnívali, že šlo o nějakého německého důstojníka projevovali jakousi divokou radost. Mně, ještě dnes, po sedmdesáti osmy letech běhá mráz po zádech, a ačkoliv jsem při druhém bombardování Prahy a za Pražského povstání viděl několik raněných a zastřelených, včetně našeho souseda s hlavou roztrženou střelou dům-dům, ta utržená noha v jezdecké holínce mi visí v hlavě jako obraz, který překrývá všechny ostatní. (Pětiminutový nálet odnesl životy 700 obyvatel, řada významných památníků byla zničena – pozn. red.).Je podle Vás pravdou, že spojenecké síly bombardovaly Prahu omylem?Slyšel a četl jsem později od svých kolegů historiků a různých zasvěcených pamětníků několik vyjádření, o kterých si myslím, že nejsou legendami, ale výsledky studia dokumentů v archivech anglo-amerického letectva. Ale přesto si myslím, že např. jedna z verzí je, že Praha byla náhradním cílem, po zničení Drážďan, nebo chybou velení letectva, kterým dvě historická města nebyla ničím jiným než dalším cílem spojeneckých útoků. Pro někoho jde o navigační omyle velení bombardovacího svazu, byť zkušeného v útocích britského a amerického letectva, jejichž cílem nebylo jen zničení zbrojního průmyslu, ale i zastrašování („terorizování“) civilního obyvatelstva německých měst.Někdy si myslím, že hodně názorů je ovlivněno „hádáním z výsledku“, tím, že víme, jak druhá světová válka skončila a že zapomínáme třeba jen na německou propagandu, která stále vyhrožovala použitím zázračných zbraní, které způsobí zásadní obrat ve vedení vojenských operací. Informace o bombardování měst snad mohlo být šokem v letech občanské války ve Španělsku a zničení Guereniky, ale po masivním bombardováním Varšavy, Bělehradu, Stalingradu, Sevastopolu aj. měst německým letectvem za druhé světové války, považovali oběti těchto zločinů bombardování nejen německého průmyslu, ale i civilních cílů na území Velkoněmecké říše, za legitimní akt odvety a pomsty. Nezapomínejme navíc, že Protektorát Čechy a Morava byl německým Protektorátem, jehož státní prezident Emil Hácha „vložil jeho osud do rukou Vůdce“ už 15. března 1939.Proč v dnešních časech o tomto výročí téměř mlčí mainstreamová média?Když se někdy dívám na ankety českých TV, mohl bych říct, že hlavním důvodem zejména mladých lidí je všeobecná nevzdělanost a citová vyprahlost nejméně dvou generací. Nejen v ČR, ale i v celé EU. Někdy se mluví o historiografii jako služce politických režimů vždy a za všech okolností. Američtí letci, kteří shodili v letech americké války ve Vietnamu víc bomb nejrůznější účinnosti a druhu, než dopadlo na evropská města v letech druhé světové války v Evropě, prožívali dlouholetou frustraci a někdy nevyléčitelná traumata, kterým jejich spoluobčané nerozuměli. Nejen současný tzv. mainstream, který je někde považován za mediální žumpu přeplněnou odpadky, není v tomto ohledu něčím neobvyklým. Se čtvercem vzdáleností, který se léty zvětšuje až na hranici absolutní degradace poznání a citové tuposti, je, podle mého názoru důvodem tohoto „velkého mlčení“. A nezapomínejme, že v dnešním světě existují nejen „říše zla“, ale i „říše lži“ a kdekdo si myslí, že je to tak správné.Před 78 lety svrhlo 62 bombardérů B-17 Flying Fortress 152 tun bomb na obytné oblasti. Letadla se vracela ze základen poblíž Londýna. K náletu došlo nečekaně a neměl žádný vojenský význam. Výbuchy zasáhly čtvrti Radlice, Vyšehrad, Karlovo náměstí, Nusle, Vinohrady, Vršovice a Pankrác. Byly zničeny desítky historických památek, 93 budov a důležitá infrastruktura. Další slavné objekty byly značně poškozeny, např. Faustův dům, budova synagogy na Vinohradech, Emauzský klášter. Padly na něj tři zápalné střely o hmotnosti 227 kg každá. Zásah zničil obě gotické věže klášteru. 701 osob za náletu zahynulo a 1184 bylo zraněno.