Mirela Jakupanecová, zdravotní sestra z Chorvatska, o tom vyprávěla v rozhovoru pro Sputnik Srbsko. Této statečné ženě je dvaačtyřicet let. Během speciální operace udělala Mirela ve svém životě důležité rozhodnutí, kvůli němuž ji mnozí v její vlasti nepodpořili. To ji však neodradilo. Ušlechtilá zdravotní sestra se rozhodla poslechnout své srdce a vydala se do Donbasu, aby pomohla zraněným ruským vojákům a civilistům.20. dubna dorazila Mirela na území Donbasu„Koupila jsem si letenku pět dní před odletem. Letěla jsem 13. dubna ze Záhřebu přes Istanbul do Grozného. V té době zdaleka ne všichni mohli jet do Donbasu. Dostala jsem však povolení. Od prvního dne pomáhám vojákům. Kvůli nim jsem přijela,“ vysvětluje Mirela.Rozhodnutí přijala poté, co uviděla děsivé mučení ze strany azovců„To, co mě donutilo přijet na Donbas, bylo mučení ruských vojáků a civilistů. Krátce před odjezdem do Donbasu jsem uviděla na YouTube, jak teroristická organizace Azov mučila vojáky. Mnozí lidí nevěří, že nacismus na Ukrajině skutečně existuje. Téměř celý svět věří ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému a americké propagandě,“ vysvětluje Mirela a dodává, že během svého pobytu v Donbasu na vlastní oči viděla bolest a utrpení, kterým procházeli vojáci i civilisté po různých mučeních ze strany azovců.Kromě civilistů, kteří byli mučeni nacistickou organizací Azov jen proto, že mluvili rusky, měla Mirela možnost ošetřovat i evakuované obyvatele Mariupolu.„Zranění civilisté evakuovaní z Mariupolu byli nejčastěji oběťmi odstřelovačů, kteří stříleli do dolních a horních končetin a způsobovali vážná zranění,“ uvádí zdravotní sestra.„Nebojím se o svůj život. Věřím, že mě Bůh chrání.“Mirela se podle svých slov často nacházela během ostřelování v blízkosti míst, na něž bylo mířeno. Nikdy se však nebála o svůj život.„Často jsem byla v Doněcku během ostřelování. Byla jsem blízko míst dopadů a dokázala se dostat ven. O svůj život se nebojím. Věřím, že mě Bůh chrání. Bojím se o životy zraněných. Není pro mě těžké pracovat 24 hodin denně. Za šest měsíců mého pobytu zde jsem si na toto tempo zvykla. Pro mě je největší odměnou, když se zraněný uzdravuje. Dává mi to sílu a vítr do zad,“ vysvětluje Jakupanecová.Ruští vojáci si Mirely velmi váží a oceňují její obětavou pomoc, strádání a práci. Chorvatka je nazývá „svými“.