Ta hlavní lež o revoluci z roku 1917 spočívá v tom, že prý Ruská říše válku prohrávala. To ale není pravda. Ve skutečnosti byla válka vyhrána přibližně mezi zářím roku 1914, kdy se Němcům nepodařilo porazit Francii, a zářím roku 1915, kdy skončila velká ofenzíva, a nepodařilo se porazit Rusko. Německo beznadějně uvízlo ve válce na dvě fronty, a muselo prostě čekat, až jeho ekonomika už nebude moci zabezpečovat armádu. Dokonce i faktické vystoupení z války Ruska v roce 1917 (potvrzené dokumentárně na začátku roku 1918) už na tom nic nezměnilo – Německo v té době už nemohlo zvítězit. Tři roky války na dvě fronty, jejíž odvrácení bylo hlavním cílem německé vojenské strategie, zničily armádu a hospodářství.Do 2. světové války se nic nezměnilo – Německo bylo stále ještě v centru Evropy, obklíčené ze všech stran potenciálními nepřáteli. Jak se říká, rozloha je rozsudkem. Diplomatická a vojenská strategie SSSR se zakládala vlastně na tom, že Němci nebudou určitě bojovat podruhé na dvě fronty, a proto se vypořádají nejdříve s Velkou Británií a až po tom zaútočí na Sovětský svaz, který se do té doby stačí na válku připravit. Nestačil. Němci se rozhodli proti všemu očekávání nechat ve svém týlu neporaženého nepřítele. A jak je známo, znovu na to doplatili.A třetí akt tohoto podivuhodného představení pod názvem „Němci jsou národ tvrdohlavý“ můžeme vidět už teď. Události se neopakují samozřejmě přesně tak, jak se odehrávaly v obou světových válkách, celková tendence je ale vidět.Jde o to, že v roce 2014 se odhodlalo německé vedení k neuvěřitelně idiotskému kroku – rozdělilo politickou a ekonomickou strategii součinnosti s Ruskem. SRN ještě za sovětských časů rozvíjela hlubokou hospodářskou spolupráci s Ruskem, která se po rozpadu SSSR jenom upevnila a dosáhla do konce roku 2013 rekordního obratu, export ruských energetických nosičů se stal pro německé hospodářství kriticky důležitým.Nicméně v době ukrajinské politické krize se postavil Berlín z dosud ne zcela pochopitelných důvodů na stranu sil, které uskutečnily státní převrat a měly jasné protiruské politické zaměření, a osm let aktivně podporuje zformovaný kyjevský režim ve všech možných formátech. A přitom se rusko-německá hospodářská spolupráce i nadále prohlubovala, Německo všemožně vymáhalo na řídících orgánech EU zkoordinování výstavby mořských plynovodů a vybudovalo svou perspektivní energetickou strategii hlavně na exportu ruského plynu.V současné době přivedla tato strategie k tomu, že Berlín je hluboce zatažen do vojenského konfliktu na straně Ukrajiny, a je přitom vystaven tlaku kvůli obchodování s Ruskem. Německým úředníkům plivají do tváře dokonce i Ukrajinci, kteří na ně uvalují vinu za ekonomické upevnění Ruska, odmítají přijímat německého prezidenta za jeho příliš úzké styky s Moskvou a současně žádají o více zbraní. Některé západní země vyhrožují Německu ekonomickými sankcemi za pokračující nákup ruských energetických nosičů a Německo ze své strany říká, že odmítnout je bude teoreticky možné nejdříve v roce 2024, a není jasné, jaké to bude mít následky pro ekonomiku země.Ve snaze rozdělit úsilí, tentokrát ale v ekonomice a politice, se dokázalo Německo znovu zapojit do války na dvě fronty. Všichni ti, komu v poslední čtvrti století nevyhovoval ekonomický diktát Berlína v Evropě – a to je jak kolektivní EU, tak i jednotlivě Francie, Velká Británie a USA, rádi využijí této situace, aby ty tvrdohlavé Němce pořádně zatlačili.