Západní média reprezentují konflikt na Ukrajině jako důsledek iracionálního rozhodnutí ruského prezidenta Vladimira Putina, který usiluje o vytvoření jakési velké říše na územích bývalého Sovětského svazu. Na Západě totiž mnozí vnímají Putina jako agresora, který je mimo realitu a je hlavním viníkem ukrajinské krize. Profesor Chicagské univerzity a všeobecně uznávaný odborník na mezinárodní vztahy John Mearsheimer podotýká, že tato tvrzení nemají téměř nic společného s realitou.Mearsheimer nepopírá, že ruský prezident Vladimir Putin je iniciátorem samotné vojenské kampaně, která momentálně probíhá na Ukrajině, a nese odpovědnost za to, jakým způsobem je tato vojenská operace prováděna. Nicméně, odpovědnost za celou ukrajinskou krizi, která odstartovala v únoru 2014, nese Severoatlantická aliance v čele se Spojenými státy, píše Mearsheimer ve svém článku v týdeníku The Economist.Původ tohoto konfliktu přitom musíme hledat již v roce 2008, kdy se konal 20. summit NATO v Bukurešti a kde Bushova administrace dala jasně najevo, že Washington má zájem o vstup Ukrajiny a Gruzie do Aliance v budoucnu. Následně Rusko poukazovalo na to, že integrace Ukrajiny do NATO představuje existenční hrozbu pro ruský stát a že v případě, jestliže bude Kyjev aktivně usilovat o vstup do Aliance, Moskva bude muset podniknout odvetná opatření. Další fáze napětí přišla na začátku roku 2014, když došlo ke státnímu převratu a sesazení tehdejšího ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, což údajně mělo proběhnout s podporou americké strany. V konečném důsledku Kreml reagoval tím, že připojil Krym a napomohl proruským aktivistům v Donbasu, kteří usilovali o nezávislost regionu vůči Ukrajině.Cesta ke konfliktuNehledě na probíhající válku v Donbasu a územní spor s Ruskem ohledně poloostrova Krym, což fakticky znemožňovalo aktivní integraci do NATO, ukrajinská vláda pokračovala v intenzivní vojenské spolupráci se Spojenými státy a dalšími členy Aliance. Podle slov Mearsheimera byla Ukrajina na cestě k tomu, aby se fakticky stala členem NATO, o čemž svědčil nákup zbraní od Washingtonu a jiných členských zemí, přítomnost cizích vojáků na ukrajinském území, kteří cvičili ukrajinskou armádu, a účast Ozbrojených sil Ukrajiny na společných cvičení s vojáky NATO. Jedním z takových cvičení bylo mezinárodní cvičení Sea Breeze, které se konalo v loňském létě v Černém moři.Dalším krokem k upevnění spolupráce se Spojenými státy a pokračování kurzu na integraci do atlantických struktur se stala Charta o strategickém partnerství uzavřená mezi USA a Ukrajinou, v jejímž rámci byla deklarována podpora Ukrajiny ze strany Washingtonu ohledně vstupu do NATO. Kromě toho se předpokládalo, že bude prohloubena spolupráce mezi dvěma zeměmi v oblasti obrany. Rusko vnímalo tyto kroky jako další hrozbu pro svou bezpečnost a národní zájmy, v souvislosti s čímž otevřeně prohlásilo o svém nesouhlasu s pokračující expanzí NATO k ruským hranicím. V posledních měsících se Moskva pokoušela vyvinout nátlak na Ukrajinu a Západ a dát jasný signál, když shromáždila své jednotky u hranic. Kromě toho Moskva požádala o poskytnutí bezpečnostních záruk, včetně záruky, že se Ukrajina nikdy nestane členem NATO. Nicméně Spojené státy spolu s dalšími členy NATO žádost Moskvy odmítly.Právě tato strategie NATO v čele s Washingtonem vedla k další eskalaci napětí ve východní Evropě a v konečném důsledku přivedla k vypuknutí vojenského konfliktu na Ukrajině. Mearsheimer je přesvědčen, že se ruské vedení v čele s Vladimirem Putinem řídí nikoliv imperskými ambicemi, jak se to prezentuje na Západě, ale snahou odvrátit budoucí nebezpečí pro vlastní stát, které může způsobit další expanze Severoatlantické aliance.