Nález soudu však vyvolal řadu komentářů, z nichž některé lze přijímat nejméně s rozpaky, neboť z nich plyne, že vůbec nemáme jasno co se společnost poškozující nenávistný výrok (hodný potrestání) a co nepříjemný, třeba i nesprávný názor, na jehož vyjádření má občan právo.. Nedokáži si na jejich základě totiž zodpovědět otázku, zda jsme na počátku většího respektu k lidským právům a k lidské důstojnosti i v diskusích na sociálních sítích nebo na konci svobody slova a svobodného vyjadřování názorů jak jsme tyto pojmy dosud chápali.

Také si myslím, že ono např. v USA zaručené zcela absolutní právo sdělovat veřejně cokoliv a jakékoliv názory není v Evropě, s ohledem na historickou zkušenost, dost dobře možné. Stále zde hledáme rovnováhu mezi svobodou slova a ochranou lidské důstojnosti. A nenacházíme ji. Je a asi i bude však velmi obtížné nalézat tuto rovnováhu když se stále více přikláníme k názorům těch, kteří za urážející a nenávistný projev považují slavení Vánoc, výklad naší historie nebo koupání žen v plavkách…

Obávám se, že zatím nedokážeme rozlišit nebezpečí, které pro spořádanou občanskou společnost plyne z publikování skutečně nenávistných a k destruktivnímu jednání nabádajících výroků a mezi tím, v jakém rozsahu je vůbec pro demokratickou společnost přijatelná a únosná míra omezení, nebo dokonce faktická ztráta svobody vyjadřovat své, třeba „mylné“ názory. Jak napsala nedávno vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová: „Dnes může být de facto každý novinářem amatérem, který sděluje řadu informací, neověřených, nepravdivých. A je zvláštní, kolik lidí je ochotných těmto novinářům amatérům naslouchat a sdílet jejich názory s dalšími lidmi“.