Milan Syruček: Mně v roce 1968 bylo 36 let, pracoval jsem už jako novinář – jako vedoucí zahraničního oddělení a komentátor Mladé fronty. Vzhledem ke svým osobním kontaktům jsem mohl tyto události sledovat nejen, jak probíhaly na ulici, ale také v politických špičkách. Já jsem se v té době velmi přátelil s Alexandrem Dubčekem, vlastně jsme se stali přáteli od roku 1964, když jsem psal dějiny těch pěti českých a slovenských komun, které se ve 20. letech na Leninovu výzvu vystěhovaly do Sovětského svazu, aby pomáhaly tamnímu hospodářství.První tuto výzvu přijali američtí komunisté. U nás se v roce 1925 vytvořilo celkem šest komun. Z nich největší bylo Interhelpo, které vzniklo na Slovensku v Martině. Interhelpo bylo průmyslové dělnické družstvo esperantistů a idistů, které se rozhodlo pomoci při budování v sovětském Kyrgyzstánu. V letech 1925 až 1932 odjelo celkem 1078 osob (407 členů družstva a 671 rodinných příslušníků) ve čtyřech transportech.Interhelpo se také jmenoval jazyk, kterým hovořili členové družstva. Ti věřili, že řečí jejich nové vlasti bude esperanto. Ve skutečnosti se však nakonec jednalo o „spontánní esperanto“, ve kterém se stala základem slova z esperanta, doplněná o jazyky členů, mezi nimiž byli nejen Slováci, ale i Maďaři, Češi a další. Mezi zakladatele a vedoucí patřil Štefan Dubček, Alexandrovi byly tehdy čtyři roky.Já jsem se v první polovině 60. let rozhodl objet v SSSR všechny komuny a napsat o nich. Tak jsem byl v Saratovské oblasti za Reflektorem, v Tbilisi za Kladenskou komunou a samozřejmě jsem zajel i do Tbilisi za Interhelpem. Od té doby jsem tam pobýval několikrát, velmi se mi zalíbila jejich organizace práce, to jak dodržovali domácí tradice, hráli divadlo, slavili svátky apod.Především však začali budovat kyrgyzský průmysl – postavili první dílny, z nich se rozrostly továrny, místní kočovníky naučili usadit se a pracovat. Rád za nimi jezdil muž fenomenální politické dlouhověkosti, nejúčinnější a nejvšestrannější manažer mezi vůdci SSSR Anastas Mikojan, aby se poučil z jejich organizace práce a vůbec kolektivního života – vždyť i jedli společně, vydělané peníze dávali do společné pokladny, z nichž platili lidem, kdo co potřeboval – oblečení, hudební nástroje atd. Doma prodali veškerý svůj majetek, co mohli, naložili do železničních vagonů, nakoupili stroje, veškeré vybavení, dokonce jídlo na tři měsíce.Začátky byly více než těžké, v prvním roce zemřely všechny děti mladší dvou let. Přesto to nevzdali a vybudovali nádherné sídliště, a jak jsem již uvedl, i továrny – od mlýna na mletí obilí, po kovárny a další. To vše uvádím proto, abych přiblížil dobu a prostředí, v němž Dubček vyrůstal a které ho poznamenalo na celý život.Do vlasti se Dubčekovi vrátili v roce 1938, kdy Stalin vydal dekret, podle nějž všichni cizinci žijící v SSSR musí buď přijmout sovětské občanství, nebo se vrátit do své vlasti. Dubčekovi zvolili návrat, zúčastnili se protinacistického odboje a po válce se jako komunisté zapojili do slovenského politického života. To vše mi vyprávěli, když jsem za nimi jezdil na Slovensko.S Dubčekem jsem se velmi spřátelil, a když se v roce 1968 po Novotném stal prvním či generálním tajemníkem strany, zval mě na všechny své porady a akce. Tak jsem poznal i jeho činnost za pražského jara, kterou dělal s hlubokým přesvědčením, že socialismu je třeba dát ‚lidskou tvář´ a napravit všechny dřívější přehmaty.V dubnu 1968 jsem se však při návštěvě Moskvy od svých přátel dozvěděl, že sovětské vedení je znepokojeno vývojem u nás, že se u Drážďan připravují divize, aby u nás zakročily. Okamžitě jsem to sdělil Sašovi. On mi namítl, že mu rozvědka nic nehlásí. „Ty máš rozvědku i na východě?“ divil jsem se. „To nemám, ale oni by mi to neudělali,“ odpovídal mi několikrát.Tato naivní víra ho dovedla k tomu, že když ho po sovětské okupaci Československa odvezli do Moskvy jako zajatce, řadu dní proležel a ani se nemohl účastni jednání, tak ho tato okupace zdrtila, ostatně jako většinu z nás. Přesto mi ještě počátkem září 1992, když byl odstaven do funkce předsedy parlamentu, ač mnozí ho chtěli za prezidenta, nabídl, abychom se v listopadu toho roku sami dva vydali na soukromou cestu po stopách jeho mládí – chtěl znovu uvidět Interhelpo, které si pamatoval jen matně. Bohužel v září při autohavárii zahynul...Jakou roli sehrálo seznámení s Alexandrem Dubčekem ve vaší profesi i osobním životě?Tato moje známost, mé přátelství s Dubčekem, mi pomohlo k tomu, že jsem se mohl účastnit řady uzavřených jednání, na něž jinak novináři neměli přístup. Například to byla úplně poslední schůzka s Walterem Ulbrichtem 12. srpna 1968 v Karlových Varech, kdy mi ve čtyři hodiny ráno zavolali ze sekretariátu Dubčeka, že jsem zařazen do delegace, novináři tam jinak neměli přístup. A mohl jsem tedy být přímým svědkem tohoto jednání, které, jak jsme později pochopili, bylo poslední Brežněvovou výstrahou vedení Komunistické strany Československa před zahájením intervence.Stejně tak mám třeba k průběhu roku 1989 řadu svědectví očitých svědků nebo lidí, kteří byli různými aktéry. Ať už to byl třeba mluvčí tří vlád Miroslav Pavel, nebo poradce dvou premiérů Oskar Krejčí či osobnosti, které vůbec v tomto případě a o těchto věcech vypovídaly poprvé.Víme, že za normalizace prožíval Alexander Dubček těžké časy. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ za „pravicový oportunismus“. Poté odešel pracovat do slovenského lesnictví. Dubček byl vlastně vězeň a teprve za Gorbačova byl konečně zbaven trvalého policejního dohledu. Jak se v tomto období vyvíjel váš vztah s Dubčekem, který upadl v nemilost? Zůstal jste s ním v kontaktu?Během normalizace Dubček velmi trpěl, nejen fyzicky, to si na práci zahradníka zvykl, ale psychicky – vždyť normalizace zničila jeho celoživotní ideály. I proto se nechtěl s nikým stýkat, nedokázal by se udržet, aby se nerozplakal, byl velmi citlivý, řekl bych na politika až příliš – ten nesmí podléhat emocím. Proto jsme se za tu dobu setkali jen párkrát a letmo. Znovu se ke mně – a já k němu – plně přihlásil až v listopadu 1989.Připomínáme si sté výročí narození Alexandra Dubčeka, ale lidé stále nedokážou odpovědět na otázku – kdo to vlastně byl? Dnes, kdy se přehodnocují celé dějiny Československa za dobu pobytu v tzv. socialistickém táboře, se lze dočíst, že Dubček nebyl hrdina, ale zrádce, nikoli reformátor, ale prostě loajální komunistický funkcionář. Jedním slovem boj o Dubčeka nekončí. Jaký je váš názor na to, kým ve skutečnosti byl a jaké ponaučení z jeho osudu by si měli naši současníci vzít?Ale prosím vás! Už jsem částečně odpověděl – na politika byl přílišným idealistou, až snílkem. A také příliš citlivý. Vůbec netoužil po popularitě, třebaže mu lichotila, komu také ne? I v tom byl naivní – myslel si, že ho ochrání. Ale před sovětským režimem, před Brežněvem ho nic nemohlo ochránit. Ale přitom na Rusko nezanevřel, to dokazuje jeho přání se vydat do Ruska po stopách svého mládí. Ale v politice platí, co výstižně vyjádřil generál de Gaulle, francouzský prezident: „Politik stejně jako stát, chce-li být velký, nesmí mít přátele.”Sledujte náš kanál na chatovací aplikaci Telegram, která je jednou z nejbezpečnějších. Budeme vám tam přinášet aktuální zprávy a zajímavá videa.