Proč tanky nepoškozují krajinu tak jako těžké traktory? Vysvětlení překvapí.Velká a těžká zemědělská technika poškozuje ornici, shodují se někteří experti na zemědělství (viz Fr. Havlát). Na ČRo PLUS zaznělo (září 2021), že v Milovicích za časů sovětské armády obrněná technika „přispívala“ k tomu, že nedocházelo k tak rychlé degradaci krajiny. Nyní takto zarůstá invazivními dřevinami, nebo je dotyčné území rozděleno, ztratilo homogenitu…Martin Konvička: Milovice jsou oblastí dříve dlouhodobě uzavřenou civilistům. Tradice vojenského prostoru zde byla dlouhodobě, tzn. před příchodem sovětské armády (SA). Uzavřený prostor je to primární, co zde krajině prospělo.Vysvětlím – vojenská technika zde operovala, ano. Svými pásy do krajiny zasahovala, ale různorodě. Nešlo o žádné plošné a systematické působení. Ono systematické a záměrné ovlivnění, jaké je typické třeba pro intenzivní zemědělství, by způsobilo daleko větší změny.Historie i jiných vojenských prostorů je analogická, mám na mysli jiné armádní polygony v Evropě. Tato místa vyhrazena pro armádu vznikala ještě předtím, než se prosadilo dnešní rozvinuté a přetechnizované zemědělství. Proto se zde logicky zachovaly poměry, oplývající množstvím druhů a typů stanovišť. Navzdory technice. V Milovicích tomu bylo vesměs vzdor přítomnosti sovětské armády. Před ní v Milovicích působila československá, a ještě před ní císařská posádka… Neproběhla zde žádná hospodářská intenzifikace. Dragounské pluky zde nezpůsobily žádné ekologické problémy. Všemu nahrával i fakt, že vojenské prostory se většinou stejně nehodí k zemědělství.Takže politicky nám někdejší přítomnost armáda SSSR v ČSSR (1968-1991) vadí, ale krajině to „vadilo“ méně?Zde si neodpustím malou přednášku z ekologie. Když se nechá (po nějaké katastrofě) krajina, aniž si ji člověk všímá, dochází k takzvané ekologické sukcesi. Naletí tam nejprve odolné byliny, pak traviny. V nich se prosadí keře, rychle rostoucí stromy. Přesný průběh se bude lišit podle zeměpisné polohy, všude by se však po čase mělo vyvinout vyzrálé společenstvo. Měla by nastat fáze klimaxové vegetace, nejlépe vhodná pro dané zeměpisné pásmo, nadmořskou výšku atd. Dlouho se věřilo, že takové společenstvo bude tím nejlepším, jaké se pro danou lokalitu hodí. Až později ekologové a ochranáři pochopili, že v takových vyzrálých společenstvech nepřežijí rostliny a živočichové, které jsou typické pro mezifáze celého vývoje. Což by v podmínkách střední Evropy byly druhy všech otevřených stanovišť, tedy luk, pasek, lesních okrajů, pastvin a křovin. V realitě to je však tak, že zatímco ekosystémy „zrají“, jsou současně jakoby bombardovány takzvanými disturbancemi (což jsou narušení, nenadálé katastrofy různého typu, od padlého stromu po požár…). Díky tomuto fenoménu není příroda uniformní. Každé narušení přírody „má svou logiku“, jinak bychom měli ekosystém sice nenarušený, ale jednotvárný. No a jedním z činitelů, který by vývoj přírodních ekosystémů ovlivňoval nebýt působení člověka, by byla i velká zvířata.Nesmíme si představovat, že vzhled světových ekosystémů narušil až moderní „zlý bílý muž“, či konkrétně v Milovicích voják sovětské armády. Stále tím míním systémové poškození. První významnou proměnu zavinil už Homo sapiens sapiens (tedy člověk dnešního typu), když se rozšířil před desítkami tisíc let z Afriky do Evropy a dalších kontinentů. Už tehdy totiž nastalo pleistocenní vybíjení velkých zvířat. Lidé tehdy ovládli lovecké technologie, které jim umožnily útočit na mnohem větší zvířata, než byl člověk sám; dokázali lovit nejen jeleny či zajíce, ale i velké tury a mamuty. Málo se ví, že po době relativní hojnosti nastalo poměrně chudé období tzv. mezolitu, kdy lidé byli doslova kost a kůže. Sami se připravili o lovná zvířata a museli se živit škeblemi, rybami a oříšky.Všechna dřívější pravěká vymírání, v nichž člověk nehrál žádnou roli, zasáhla rovnoměrně živočichy velké i malé, vodní i suchozemské. Až vymírání na konci poslední doby ledové spustilo lavinu událostí, které změnily tvář nejen Evropy, ale i ostatních kontinentů, včetně naší vlastní české krajiny. Z tohoto pohledu je činnost (moderní) armády méně významná.Ona totiž naše současná flóra a fauna, svým složením, je zcela adekvátní tomu, co tu existovalo dokonce před nějakými dvěma sty tisíci lety. Jediná změna je vymření velkých savců. Tím se kontinenty liší od situace, která zůstala zachována v Africe. Omlouvám se za delší odbočení, ale ono to souvisí.Krajinu v Milovicích mají zachránit velcí kopytníci. Trochu to laikovi – na první poslech – připomíná středověk. Když selže plánování a mechanizace, pomůžeme si přírodou? Nakolik jsou ale zubři přirození pro daný ekosystém? Umělé nasazení biologického druhu prý může přinášet různá další úskalí. Příkladem může posloužit Austrálie a importované druhy na kontinent. Jak je to tedy s prostorem Milovice?Velká zvířata v Evropě, a i u nás, do hry vrátil paradoxně zase člověk. Stalo se to tak, že se začalo se zemědělstvím (k nám dorazilo někdy v poločase mezi ústupem ledovců a současností). A tady si uvědomme, že zemědělství vrátilo do krajiny domestikované formy těch zvířat, které člověk předtím potlačil: tura, koně a podobně. Po tisíciletí záviselo obdělávání půdy jen na místních zdrojích a na svalové síle zvířat a člověka; jsou na světě oblasti, kde takovýto charakter zemědělství přetrvává vlastně do současnosti.Podstatné je, že tradiční zemědělství vneslo do krajiny střídání disturbancí (orba, úprava půdy, odlesňování /žďáření/) a sukcese, a to původně na velmi jemné škále. Umožnilo tak přežít přírodní rozmanitosti, kterou dávno předtím ohrozilo vybití velkých zvířat. Něco jiného je samozřejmě zemědělství i lesnictví moderní, které nám z rozmanitosti původní zemědělské a předzemědělské krajiny mnoho nenechává (viz různé monokultury atd.).Na výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích jsem viděl obří Zetory… kam se na ně hrabou zubři a buvoli… Mimochodem, nezpůsobí kopytníci tedy nějaké jiné problémy?Ano. Dneska máme možnost používat i těžké zemědělské stroje, které ničí ornici. Plánované nasazení kopytníků do prostoru Milovic je velmi výhodné pro sanaci tamní krajiny, tato zvířata sem historicky patří. Jestliže člověk zavedením velkých zvířat do zemědělství kdysi situaci na poslední chvíli zachránil, pak zavedení kopytníků do chráněné krajiny situaci jenom posílí. Ironicky řečeno – nahradí-li obrněnou techniku kopytníci, pak je to skvělá volba.Poslouchal jsem teď v září pořad na ČRo PLUS; pozvali odborníka do pořadu a moderátora trochu popudilo, že neuslyšel, jak moc sovětská technika ty Milovice devastovala…Zdůrazňuji, že tu neomlouvám sovětskou techniku během okupace, jen vysvětluji, proč nedošlo na devastaci krajiny, byť třeba došlo k jiným lokálním ekologickým katastrofám, ale to nesouvisí se systémovou změnou krajiny.Zvířata v zemědělství používáme historicky nějakých 5 000 let. Například současná kráva je modifikovaný pratur. Totéž platí o koních atd. Tzn. vysazením kopytníků do Milovic nevnášíme do přírody druhy, které by do ní nepatřily. Nelze to srovnávat třeba s invazí nepůvodních králíků v Austrálii. Když to zjednoduším: zemědělství v neolitu, ale i za Marie Terezie se nijak drasticky neodlišovalo – prosím, nechytejte mne zde odborníci za slovo; byla to prostě lidská síla, zvířecí síla, oheň, voda, vítr… Zemědělství s použitím strojů je vlastně až nedávná záležitost.Samozřejmě nikdy v minulosti se po polích neproháněly kombajny a traktory tak velkých rozměrů. Na rozdíl od vojenské techniky však tyto pokrývají prostor systematicky a působí rovnoměrně a celoplošně, což je právě problém.Jak by měla vypadat péče o „postvojenský“ prostor, aby došlo k sanaci ekologických škod a aby se preventivně předešlo krajinné degradaci?V případě Milovic je problém v tom, že si plánovači, politici atd. nesedli a neřekli si, jakým směrem by se tato unikátní zóna měla nejlépe vyvíjet. Ve srovnání se současnou venkovskou či zemědělskou krajinou jsou Milovice oázou celé řady druhů. Výzkumníci (biologové) byli v 90. letech velice překvapeni, co za druhy zde nalezli. Teď má nastoupit projekt určité refaunace. Pokud se to udělá neodborně, teprve teď by zde mohly být napáchány škody. Z médií víme, že prostor se ostrakizuje, že se nerespektuje jeho homogenita. Že skutečně dochází k zarůstání.…Ono takové zarůstání by skončilo krásným lesem, ale v horizontu nějakých dvou set let, než bychom se tam prošli po malebných hvozdech. Pokud míříme na horizont kratší, musí se postupovat uvážlivě, citlivě. Kéž by se to řešilo takto.Existuje takový pojem jako inženýrství krajiny?Existuje. U nás je to tzv. územní plánování a územní systém ekologické stability. Legislativní a někdy i majetkové poměry však jsou tak komplikované, že dobré úmysly končívají v právní džungli. V Čechách – bohužel – historicky docházelo k velkým majetkovým změnám ve vztahu k půdě a lesům. To přirozený vývoj komplikuje. Vzpomeňte si na rozorávání mezí, likvidaci remízů či plošné meliorace. Hodně všemu škodí i fakt, že (i) ČR je rejdištěm různých oligarchů, kteří nemají na mysli ekologii a ochranu přírody na prvním místě.Zpět k našemu tématu: Pokud bychom v prostoru Milovic chtěli vytvořit ekosystém fungující zcela bez lidské péče? Jakmile jsme tam vrátili velké kopytníky, musíme tam kvůli rovnováze vrátit i některé predátory. Což ale není v relativně malých rozměrech milovických pastevních rezervací tak snadné. Zatím jsou přebytky koní a turů řešeny jejich přesuny do jiných lokalit (a poptávka stále vykrývá přirozený přírůstek). Do budoucna, kdyby mělo dojít přemnožení kopytníků (třeba divokých koní), musíme zapomenout na sentiment a stavy zvířat po vzoru předků kontrolovat (lov, odchyt…).Co by se jinak stalo?Jinak by třeba vlci zabíjeli ovce farmářům, měli by je jako na podnose a neobtěžovali by se pronásledováním divokých zvířat. Kolegové z iniciativy Česká krajina měli dobrý nápad s velkými kopytníky. Tato zvířata umí udržovat krajinu v předprůmyslovém stavu.Takže co ty sovětské tanky?Působení tanků v Milovicích z hlediska historie druhé půlky 20. století v ČSSR je nešťastné, tedy z hlediska naší politiky to nijak dobré není. Z hlediska biologie tato technika nezpůsobila žádné velké škody (pokud někde nevytekla nafta), a dokonce – paradoxně – pomáhala částečně suplovat funkci velkých zvířat v krajině, viz výše.Kdyby Armáda ČR nahradila sovětskou posádku a prováděla v milovickém prostoru stejnou činnost, nejspíše bychom neviděli degradaci krajiny. V pravém slova smyslu tam není zas až taková degradace, ale chceme-li vidět buď krásný les, nebo krajinu kulturní, pak nechat přírodu vyloženě na pospas sobě samé, to by z tohoto hlediska bylo chybou. Z pohledu inženýrství krajiny také nelze oblast rozsekat na nějaké parcely či se tam případně pokoušet o průmyslové zemědělství, s nímž také souvisí chemické ovlivnění apod.Jaký by měl být model chráněné krajiny?Ptejme se: chceme udržet obraz krajiny a la holocén (kdy lidé vyhubili velká zvířata), nebo si přejme to, co tu bylo ještě předtím, tzn., než člověk vyhubil velká zvířata? Udržování pravěké mozaiky v chráněných „pralesích“ stojí velké peníze. Vysazení velkých kopytníků do Milovic a zachování zdejšího polostepního rázu krajiny – zdá se být velice dobrým nápadem.Pane docente, díky za rozhovor.