Erupce kteréhokoli ze supervulkánů, jichž je na Zemi v současné době asi dvacet, může nejen vyprovokovat globální změnu klimatu, ale také se stát katastrofou pro všechno živé. Proto se vědci snaží co možná nejlépe pochopit mechanismy, které přivádějí ke vzniku obrovských objemů rozžhaveného magmatu pod supervulkány.Výsledky experimentů a digitálního modelování ukazují, že k erupcím supervulkánů dochází kvůli vystoupení tekutého magmatu přes zemskou kůru – při výstupu z hloubky přes deset kilometrů dochází k jejímu prudkému roztažení, které přivádí k explozi a katastrofální erupci.Vědci pozorují pomocí geofyzikálních přístrojů stav zemských hlubin pod supervulkány, aby nepromeškali okamžik, kdy začne vystupování tekutého magmatu, ke kterému podle geologických údajů dochází jednou za několik desítek tisíciletí.Vědci z USA, Německa, Austrálie a Indonésie zkoumali složení zatvrdlého magmatu supervulkánu Toba a určovali stáří vrstev sopečných hornin z izotopového složení argonu a helia v minerálech - živci a zirkonu. Autoři zjistili, že k velkým erupcím docházelo v intervalech asi 17 tisíc let, ale i mezi nimi si sopka zachovala určitou aktivitu. Tyto údaje tak zpochybnily obecně přijímanou teorii, že supervulkány mezi epizodami velkých erupcí nepředstavují nebezpečí.Pomocí geochronologických dat a tepelného modelování autoři dokázali, že po dobu 5-13 tisíc let po každé velké erupci sopky Toba magma nadále pomalu proudilo do kaldery sopky a postupně zvedalo zatuhlé vrstvy lávy jako obří želví krunýř.Autoři dále poznamenávají, že zásadní význam pro pochopení rizik nových erupcí nemá přítomnost magmatu pod samotným supervulkánem, ale jeho stav, rychlost akumulace a dynamika šíření v zemské kůře.