Než se někteří šprýmaři nadechnou a začnou zpochybňovat účelnost a smysl tohoto vojenského paktu socialistických zemí v čele se Sovětským svazem, podívejme se do historie.Varšavská smlouva vznikla v roce 1955 oficiálně v reakci na umožnění vstupu západního Německa do Severoatlantické aliance, která vznikla o šest let dříve. Její základ položila Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsaná Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Odtud pochází právě její název.Cílem Varšavské smlouvy byla koordinace politiky a spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialistických zemí a jejich zřízení. Jinými slovy – byl to evropský štít, který měl bránit státy spřízněné se Sovětským svazem a nepřipustit válku na evropském území.Smlouva byla uzavřena na dvacet let s automatickým prodloužením o deset let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti intervenci armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla rozpuštěna. Příslušný protokol byl podepsán zástupci vlád šesti zbývajících členů na schůzce výboru 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.Na začátku 90. let, kdy přestalo platit bipolární dělení světa, kapitalismus a komunismus přestaly soupeřit, se zdálo, že jsou vojenské organizace jako Varšavská smlouva a NATO zbytečné. Konflikty na evropské půdě měly být minulostí. Západní a východní státy si měly jít naproti a spory řešit bez hrozeb jaderné války.„Navrhněme tedy, aby Severoatlantický pakt a Varšavská smlouva zahájily co nejdříve jednání o rozpuštění svých vojenských organizací, o stažení a odstranění všech jaderných zbraní v Evropě instalovaných či na Evropu namířených a o odchodu vojenských jednotek USA a SSSR z území jejich evropských spojenců. Součástí dohody by mělo být snížení stavu armád všech stran na evropském kontinentu na úroveň, která by vylučovala obavy kohokoli z možného přepadení,“ to je odstavec z takzvané Pražské výzvy československých disidentů z roku 1985. Výzvu podepsal např. Václav Havel, Anna Šabatová, Jan Ruml nebo Ján Čarnogurský. Pan Čarnogurský by to podepsal znovu. O dalších lze jen pochybovat.A ještě dva citáty. Krátce před prvním zvolením za prezidenta republiky prohlásil Václav Havel pro sovětský list Komsomolskaja pravda: „Domnívám se, že součástí politiky přátelské spolupráce bude odmítnutí obou vojenských paktů, NATO i Varšavské smlouvy.“ A 16. prosince 1989 řekl Havel v rozhovoru pro britskou veřejnoprávní televizi Channel 4: „Myslím, že v budoucnu budeme žít ve svobodné mírové Evropě bez politických bloků.“ Mazat med okolo úst uměl dokonale, že?O roli a vnímání Varšavského paktu si Sputnik nyní pohovořil se známým politologem Tomášem Doležalem.„Byl to produkt bipolárně rozděleného světa a projev studené války mezi tzv. západním a východním blokem mezi lety 1948 až 1989. Pro historickou přesnost doplňme, že Varšavská smlouva, jako vojenská organizace zemí „sovětské zóny vlivu“, vznikla až – o šest let později (1955) jako reakce na vznik Severoatlantické aliance (NATO), která byla založena v roce 1949. Pokud bychom měli hovořit o přínosu, byť to asi není úplně výstižný termín, může být spatřován v tom, že díky existencí těchto dvou silných a dobře vyzbrojených vojenských bloků tzv. studená válka nikdy nepřešla do horké, neřkuli jaderné, fáze,“ říká známý expert.Není nelogické, že se Varšavská smlouva rozpadla, zatímco NATO funguje dál a dál se rozšiřuje?„Je to důsledek geopolitického vývoje po roce 1989, který po rozpadu Sovětského svazu a bloku sovětských satelitů tendoval k unipolarismu (kdy systému mezinárodních vztahů dominovaly USA a jejich (staří i noví) spojenci). Teze o rozpuštění obou bloků zaznívaly při jednání o sjednocení Německa, kdy Západ potřeboval souhlas Sovětského svazu (a Gorbačova), zastával je krátce i prezident Havel, ale nikdy nešlo o reálný předpoklad. Naopak, v mnoha nových demokraciích zafungoval princip tzv. kyvadla, kdy existovala silná touha po opuštění sovětského tábora patřit do tábora „západního“, a to politicky (Evropská unie i vojensky (NATO)). A postupem doby pak, po roce 2000, začalo docházet k pozvolnému návratu atmosféry a poměrů podobným období „první“ studené války, k nárůstu animozit na ose „Západ – Rusko“, k oživování historických resentimentů apod., což bylo (a je) doprovázeno i rozšiřováním NATO, de facto o celý někdejší prostor Varšavské smlouvy a RVHP, blíže k ruským hranicím,“ míní pan Doležal.Nechybí NATO konkurent, jakým dříve byla Varšavská smlouva, který by krotil agresivitu Aliance?„Platí to jen do určité míry a je to geograficky a časově podmíněno. Zejména podobou a silou politického režimu v Rusku a Číně. A tak zatímco například v 90. letech bylo možné, aby NATO bombardovalo státy bývalé Jugoslávie, nyní by to již možné nebylo. Stejně tak jako Západ „odpískal“ plánovaný velký zásah v Sýrii a Rusko zde naopak, se souhlasem místní vlády, operuje. A ani na Ukrajině Západ přímo vojensky integrovat nebude. Samostatnou kapitolou je pak vojenská a geopolitická role Turecka – člena NATO, a zároveň pragmatického ad hoc partnera Ruska,“ říká politolog Tomáš Doležal.