Vědci si totiž všimli, že jas hvězdy VVV-WIT-08, která se nachází ve středu galaxie ve vzdálenosti více než 25 tisíc světelných let od nás, se snížil 30krát, takže téměř zmizel z oblohy.Mnoho hvězd v binárních soustavách mění jas nebo pulzuje kvůli tomu, že jsou pravidelně zakrývány procházející hvězdou. Jedinečnost VVV-WIT-08 spočívá v tom, že během několika měsíců pomalu slábla a poté se znovu rozjasnila.Vědci se domnívají, že „blikající obr“, kterého objevili, může patřit do nové třídy binárních hvězdných systémů, kde obří hvězda, která je stokrát větší než Slunce, je každých několik desetiletí zastíněna neviditelným obíhajícím satelitem - menší hvězdou nebo velkou planetou obklopenou neprůhledným diskem.Vzhledem k tomu, že hvězda se nachází v nejhustší oblasti Mléčné dráhy, vědci nejprve učinili předpoklad, že nějaký neznámý temný objekt jednoduše náhodou prochází před obří hvězdou. Simulace však ukázaly, že k realizaci tohoto scénáře by musel existovat neuvěřitelně velký počet náhod.Další podobný hvězdný systém je znám již dlouho - obří hvězda Epsilon Auriga je každých 27 let částečně zastíněna obrovským prachovým diskem, ale její jas se snižuje pouze na polovinu. Druhým příkladem je binární hvězdný systém TYC 2505-672-1 objevený před několika lety. Fenomén na Jupiteru a SaturnuMezinárodní skupina vědců z Francie a USA získala důkazy hypotézy, podle níž jsou na Jupiteru a Saturnu možné heliové deště.Poprvé byl předpoklad o možnosti tohoto exotického fenoménu vysloven před téměř 40 lety, až dosud však nebyl potvrzen experimentálně. Studie s výsledky výzkumu byla uveřejněna v časopise Nature.V průběhu experimentu vyvinuli astrofyzici tlak ve výši čtyř gigapascalů v buňkách s diamantovými kovadlinami pro stlačení směsi vodíku a helia. Pomocí laserových paprsků byl vzorek vystaven působení nárazových vln pro ještě větší stlačení na definitivních 60 až 180 gigapascalů a na teplotu přes deset tisíc kelvinů. Podobné podmínky jsou v dolních vrstvách atmosféry plynných obrů.Výzkumníci zaznamenali prudkou změnu reflekční schopnosti vzorku za tlaku 150 gigapascalů a za teploty 10 200 kelvinů, což je příznakem rozdělení směsi vodíku a helia. V podobných podmínkách, které jsou v hlubinách Jupiteru (v hloubce, která činí 15 procent poloměru planety) se mění vodík na kovovou tekutinu, a to spouští proces rozvrstvení směsi a srážení helia.Heliovými dešti se dá vysvětlit vysoká zářivost Saturnu, stejně jako i vyčerpání helia a neonu v atmosféře Jupiteru, které zaznamenala sonda Galileo.