Solární prstence pozůstávají z prachových částic – meziplanetárních, ale také z asteroidů a komet. Vědci se domnívají, že tyto struktury vznikají díky gravitační interakci prachu ze zvířetníkového mraku s planetami sluneční soustavy. Alternativní teorie tvrdí, že tyto prstence kolem planet mohly vzniknout ještě v době jejich formování.
Vědci již dříve věděli o existenci podobných prachových prstenců na oběžné dráze Země. V letech 2013 a 2018 byly na základě údajů sond STEREO objeveny podobné jevy také na Venuši a Merkuru.
Kupříkladu na Marsu a Jupiteru dosud žádné takové prstence objeveny nebyly. Tyto prachové struktury jsou zajímavé pro astronomy, kteří hledají exoplanety na okolních discích u jiných hvězd, protože můžou svědčit o existenci skrytých planet nebo dokonce něco více říct o jejich dráhách.
Tým astronomů pod vedením Guillerma Stenborga z US Naval Research Laboratory zveřejnil první kompletní snímek prachového prstence Slunce, který se nachází kolem Venuše. Snímek byl získán dalekohledem WISPR (Wide-Field Imager for Solar PRobe), který je instalován na sluneční sondě Parker od srpna-září 2019, kdy sonda třikrát oběhla kolem Slunce.
Vědci se původně domnívali, že mají co do činění s plazmovou strukturou ve sluneční koróně. Další simulace a skutečnost, že zjevná zvýšená jasnost na obrázku odpovídá oběžné dráze Venuše, dokázaly, že se jedná o prachový prstenec, který obklopuje Slunce.
Délka prstence je odhadována na přibližně 0,043 ± 0,004 astronomických jednotek, průměrné zvýšení hustoty prachu v prstenci ve srovnání se zbytkem zvířetníkového mraku je asi 10 procent. Očekává se, že v budoucnu přesnější údaje o hustotě a radiálním rozsahu prstence poskytne evropské zařízení Solar Orbiter.
Sluneční sonda NASA Parker
Sluneční sonda NASA Parker byla vypuštěna v roce 2018 ke zkoumání vnější koróny Slunce. Venuše však hraje v misi také důležitou roli. Podle plánu by kosmická loď během sedmi let svého provozu měla obletět sedmkrát Venuši a pomocí její gravitace korigovat svou oběžnou dráhu. Každý takový manévr umožňuje sondě letět blíže a blíže ke Slunci a studovat dynamiku slunečního větru poblíž jeho zdroje.
