Délka telomer – koncových úseků chromosomů – se považuje za důležitý biomarker zdraví nebo stárnutí celého organismu. Čím jsou telomery kratší, tím větší je riziko úmrtí – to je univerzální pravidlo pro všechny obratlovce. Dosud ale nebylo zcela jasné, co ovlivňuje telomery více – dědičnost nebo vnější faktory.

Řešení této otázky vyžaduje dlouhodobé pozorování v průběhu života několika generací, podobné výzkumy je těžké provádět na lidech. A proto vědci z Norska, Velké Británie a Kanady pod vedením Daniela Nusseyho z Biologického ústavu Norské vědeckotechnologické univerzity zvolili pro pozorování druh obratlovců s kratším životem – uzavřenou populaci divokých ovcí plemene Soay žijící na Hebridských ostrovech.

Kontrola dlouhověkosti

V průběhu téměř dvaceti let autoři shromažďovali údaje, poté pomocí vícerozměrných kvantitativních genetických modelů rozebrali spojení mezi délkou telomer, jejich zachovalostí a následující životaschopností zvířat v závislosti na nejrůznějších faktorech.

Ukázalo se, že délka života koreluje s délkou telomer a nekoreluje s jejich zachovalostí, tedy se stupněm opotřebovanosti. Přitom první parametr je přímo spojen s genetickou dědičností, druhý s faktory životního prostředí, jako je stres nebo výživa.

„Nezískali jsme žádné důkazy toho, že vyčerpání telomer je spojeno se zvýšeným nebezpečím smrti,“ píší autoři studie. „Místo toho jsme zjistili, že rozdíly mezi individui v délce telomer jsou spojeny s prodloužením života. Náš rozbor ukazuje, že tato korelace mezi průměrnou délkou telomer a délkou života individua má genetický základ,“ pokračuje.

Autoři se domnívají, že jejich objev předpokládá důležitou roli genetiky v kontrole dlouhověkosti a vytyčují nutnost ve výzkumech pokračovat a prozkoumat evoluční aspekt této kontroly.