V publikaci je zdůrazněno, že kvůli rostoucí konkurenci byl design F-35 výrazně zkomplikován, což zpomalilo vývoj, zvýšilo náklady a snížilo spolehlivost projektu. Výsledkem je, že velení amerického letectva se nakonec muselo smířit se skutečností, že nemůžou nahradit časem prověřené stíhačky F-16 stejným počtem stíhaček F-35. Armáda už teď přiznává, že bude muset zahájit nový projekt vývoje stíhaček, které by byly podobné stíhačkám F-16, nebo zakoupit nové stíhačky F-16.

V článku se dále uvádí, že když se hroutí monopol na vojenské stíhačky, mohlo by vzniknout množství úspěšných pokusů je nahradit. Totéž se stalo například v šedesátých letech s neúspěšným projektem stíhaček F-111, které Dan Grazier, analytik Projektu o vládním dohledu ve Washingtonu, D.C. přirovnává ke stíhačkách F-35.

Sám Grazier odhaduje šance na úspěšné vytvoření nového úspěšného projektu ze strany amerického letectva pouze na 30 procent.

To, co se bude dít dál, určí, zda projekt stíhaček F-35 inspiruje vznik nového programu, jako to bylo v případě se stíhačkami F-111.

„Pravděpodobnost, že se to stane, je 70 procent,“ konstatuje Grazier a poukazuje na špatný zvyk Pentagonu zahrnout co možná největší počet konkurenčních požadavků do jednoho programu. Když se tedy americké letectvo rozhodne vytvořit nový stíhací letoun, je pravděpodobné, že letectvo přidá tolik funkcí a složitostí, že projekt nových stíhaček bude nakonec drahým, nespolehlivým a průměrným. Jinými slovy by se mohl stát novým F-35 svého rodu.