Následkem sociální krize a krize identity se populismus přehnal Evropou a rok a půl před prezidentskými volbami ve Francii je přibližně stejný počet voličů připraven hlasovat pro Marine Le Penovou jako pro Emmanuela Macrona.

Mezi rozhodnutím Britů opustit Evropskou unii a jeho skutečným provedením uplynou v pátek přesně čtyři roky, ale toto období nijak nezmírnilo šok z distancování země, která hrála rozhodující roli ve druhé světové válce a nyní se rozhodla odejít, píše publicistka Françoise Fressozová z Le Monde. Na referendu v roce 2016 většina obyvatel podpořila odchod z Evropy - Nigel Farage, předseda Strany nezávislosti Spojeného království, označil toto rozhodnutí za „vítězství skutečných lidí, lidí skromných a úctyhodných“. Přitom z devíti volebních obvodů v Anglii hlasoval pro setrvání v EU pouze Londýn, což svědčí o radikálním rozporu mezi národem a elitou, hlavním městem a zbytkem země. Nárůst nacionalismu, který zachvátil Evropu, byl příznakem hluboké sociální krize a krize identity.

Jak je uvedeno v článku, myšlenka, že by se Británie mohla stát hybnou silou pro ty, kteří si chtějí vyrovnat účty s bruselskými technokraty, byla brána vážně. Od té doby se EU snažila tento rozkol překonat: ódy konkurence vytlačila obrana evropské suverenity, kterou je třeba ještě v mnohém budovat. Ochrana obyvatelstva je neustále kladena do popředí, zejména během krize ve zdravotnictví, kdy Evropská komise řídila dodávky vakcín proti covidu-19. Z iniciativy Francie a Německa byl přijat bezprecedentní plán hospodářské obnovy. Neustále kritizovaná jednotná měna si konečně získala veřejné mínění díky evoluci Evropské centrální banky, která se místo ochránce inflace stala zachráncem Evropy. Ochranná role jednotné měny byla ve Francii tak dobře přijata, že předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová musela opustit plány na kampaň za odmítnutí eura.

Autor textu však zdůrazňuje, že nelze říci, že by se napětí mezi „progresivisty“ a nacionalisty ve Francii výrazně snížilo. Do prezidentských voleb v roce 2022 zbývá o něco méně než rok a půl a tato konfrontace stále působí jako strukturující prvek politického pole. Ani v oslabené formě nemizí stín „frexitu“ (odchodu Francie z EU).

Popularita současného prezidenta dosahuje 40 % a výrazně převyšuje ukazatele jeho předchůdců Françoise Hollanda a Nicolase Sarkozyho ve stejném období jejich prezidentství. Pokud jde o Marine Le Penovou, podporuje ji 30 % Francouzů. Podle studie Francouzského institutu veřejného mínění pro Journal du dimanche, publikované v říjnu, by v prvním kole, pokud by se konalo nyní, hlasovalo pro Macrona 23-26 % voličů, většinou starších lidí a zástupců vysoce placených profesí. U zástupkyně ultrapravice toto číslo kolísá mezi 24 % a 27 % a mezi jejími příznivci jsou mladí lidé, podnikatelé a pracující kategorie občanů. Dva bývalí soupeři nechali možné konkurenty daleko za sebou.

Po své porážce využívá předsedkyně Národní fronty nebývalé hromady krizí a nesnaží se k nim něco přidat. Debaty v mezičase mezi dvěma koly voleb v roce 2017, v nichž Le Penová předvedla svou mstivost a přibližný úsudek, ji donutily obnovit důvěru v sebe sama relativně mírným způsobem. Nejvyšší představitelka ultrapravičáků bez váhání podpořila mimořádný zákon proti islamismu, ale vyslovila se za občanské svobody v boji proti pandemii a připojila se k rozzuřeným drobným obchodníkům, kteří byli nuceni minulý měsíc přestat pracovat. Le Penová, která konstatuje nárůst pouličního násilí během posledních tří let, se snaží prezentovat jako ta, která přinese pořádek a uklidní obavy. „Francouzi se obávají o své hodnoty, individualitu, svobodu zůstat sami sebou,“ – řekla předsedkyně Národní fronty. Podle jejích slov je Macronova pětiletá vláda poznamenána „neustálým chaosem“.

Velmi dlouhé interview Emmanuela Macrona z 23. prosince pro noviny L’Express se zdá být pokusem reagovat na dvojí krizi identity a společnosti, která je úrodnou půdou pro Národní frontu. Prezident nic neignoroval - krizi moci, vzestup konspiračních teorií, problém národní identity - ale v otázce národní suverenity nedošel daleko a zmínil se o Jean-Pierre Schevenmanovi, levicovém politikovi, který byl dlouhou dobu spojován s bojem za nezávislost. „V současné době nás pohltila naše divoká absolutistická touha znovu převzít kontrolu nad svým životem, naším osobním životem a Francií jako národem,“ prohlásil prezident.

Kromě hodnocení role vlády a hledání její efektivity spojil Macron také úzkou spolupráci mezi Francií a Evropou s návratem suverenity – jak uvádí Françoise Fressozová, není příliš jasné, jestli národní nebo evropské. V interview se prezident země znovu pokusil napravit svůj image tím, že odsoudil „globalizovanou a kočovnou“ elitu, kterou zřejmě ztělesňoval na začátku svého prezidentství. Krize ve zdravotnictví, na kterou byly vyhozeny všechny finanční prostředky, mu pomohla: podle průzkumů veřejného mínění se snížil počet těch, kterým se nelíbí, ale publicistka časopisu Le Monde si klade otázku, zda to stačí k vítězství ve volbách.