V rámci Posseltova projevu, v němž politik označil poválečné vyhnání sudetských Němců z Československa za plánovanou etnickou čistku, podle Bobošíkové a Lipovské zaznělo několik „vánočních drzostí“, které nelze pojímat jinak, než jen jako zneužití tohoto svátečního období a s ním spojené symboliky k „již tradičnímu přepisování minulosti“.

V řeči Posselta se například poměrně často vyskytuje pojem „Sudetoněmecká etnická skupina“.

Bobošíková s Lipovskou však trvají na tom, že sudetští Němci nejsou žádnou etnickou skupinou. Autorky textu si v souvislosti s tím kladou otázku:

„Proč se Bernd Posselt, v rozporu s vědeckými poznatky, snaží definovat odsunuté Němce jako samostatnou etnickou skupinu, když jí ve skutečnosti nejsou?“

Možné vysvětlení shledávají autorky textu zejména v pravděpodobné snaze Posselta „domoci se požadavků sudetoněmeckého landsmanšaftu prostřednictvím mezinárodní legislativy, zj. Listina základních práv EU, která hovoří o etnickém původu a chce dosáhnout toho, aby s nimi bylo zacházeno v mezinárodněprávní oblasti zvláštním způsobem, když už se nepodařilo uplatnit územní a majetkové požadavky na Českou republiku přímo“.

Bobošíková a Lipovská pak poznamenávají, že Posselt také celkem dvanáctkrát použil ve své adventní řeči pojem „vyhnání“ či „vyhánění“ a uvedl mimo jiné, že právě sudetští Němci „zvláště trpěli nenávistí, vyhnáním a rozdělením nebo jejichž dějinami bohužel prošel nacionalismus, právě my víme nejlépe, jak neskutečně významnými jsou dialog, přátelství, láska k bližnímu a společenství“.

Autorky rozboru proslovu politika si však stojí za tím, že nacionalismus neprošel dějinami německy mluvícího obyvatelstva v Československu.

„Velká část tohoto obyvatelstva byla, spolu s Adolfem Hitlerem, spolustrůjcem největšího dějinného extremismus ve formě rasismu, nacismus a holokaustu,“ píšou autorky s odkazem na slova historika PhDr. Jindřicha Dejmeka, DSc., podle něhož v květnu 1938 volilo v Československu 88 až 92 % Němců stranu, jež se hlásila k nacismu.

„Klademe si otázku, kde bere Posselt drzost, dělat z německého obyvatelstva tehdejšího Československa mučedníky,“ ptají se Bobošíková a Lipovská.

Pozornost autorek pak zaujal i závěr Posselta o tom, že odsun Němců nebyl učiněn pod vlivem rozjitřených emocí, ale, že byl naplánován. Bobošíková s Lipovskou však upozorňují, že pojem „etnická čistka“ vznikl podle Organizace spojených národů až v 90. letech, a to v souvislosti s válkou na Balkáně.

„Lobbuje tak Posselt za přípravu budoucího mezinárodního práva, které má umožnit, prostřednictvím zavádění nových pojmů, vymáhání neoprávněných majetkových a územních požadavků odsunutých Němců?“ nastiňují.

Dvojice autorek pak okomentovala zmínku Posselta, ve které vřele doporučoval knihu svého „bližšího krajana“ a „vzdáleného příbuzného“ Ottfrieda Preusslera.

„Velký krajan Ottfried Preussler není jen autorem Útěku do Egypta a Čarodějova učně. Byl také propagátorem Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend) v nacistické propagandistické knize pro mládež ‚Erntelager Geyer‘. Zde si otázku, proč svého příbuzného, propagátora Hitlerjugend, Bernd Posselt propaguje, neklademe,“ píšou Bobošíková a Lipovská.