Se vznikem továren a kapitalismu se lidé stěhovali do co nejlevnějších bytů ve městech. Zde už nebyl prostor pro vzájemnou  mezigenerační solidaritu, za to v anonymitě měst bujela sociální patologie. Pokusy o řešení byla nucena (ale ne vždy donucena) převzít města a později státy ve formě „ústavů humanitních“ (starobince, chorobince, nalezince, sirotčince, blázince a veřejné porodnice) a vězení. V malých nehygienických bytech a při nízkých mzdách nebyl prostor pro prarodiče a mnoho dětí. Samozřejmě děvečky na venkově, služky a dělnice „samoživitelky“ na tom byly ještě hůře. Nemoc a nezaměstnanost situaci dramaticky zhoršovaly.

V stabilizovaných zemích „socialistického tábora“ (nikoli v tradičně zaostalých) vymizela nezaměstnanost a do značné míry i sociální patologie, ovšem součástí péče státu bylo i omezení svobody (o jehož přiměřenosti lze vést dlouhé a užitečné spory). Svoboda je absencí omezení, omezení svobody může být vnímáno jako zvůle silných, ale také může být omezením zvůle silných, pokud má stát takovou vůli. Za těchto podmínek vznikaly netradiční „standardizované“* rodiny.

V osmdesátých letech v ČSSR vstoupilo do manželství 97% žen a 95% mužů a to poprvé ve věku 21, resp. 24 let *. To zdaleka nemá srovnání s žádnou historickou dobou. Dětí se ovšem rodilo 3x méně než o sto let dříve (kojenecká úmrtnost ale klesla o dva řády), růst populace byl pomalý. Tento jev se přičítá zejména sociální stabilitě, tedy životní jistotě a samozřejmě souvisí s omezenou možností mobility všeho druhu. Občané byli od dětství vedeni k nalezení uplatnění a mohli se spolehnout, že nějaké naleznou. Pěstoval se pocit odpovědnosti za společnost nikoli pocit odpovědnosti společnosti za individuální blaho.

Kapitalismus přinesl do vývoje partnerství převratné změny. Značný pokles sociální stability, nové možnosti uplatnění, mizení starých možností uplatnění a růst svobodné zvůle silnějších a značně zvýšené náklady na rodinný život s sebou přinesly zvýšenou životní nejistotu, která se promítla do odkladu zakládání rodin (plození potomků). Uplatnila se příležitost věnovat se radostem bez rodinných starostí. Zejména muži se úspěšněji než dříve vyhýbají odpovědnosti plynoucí z manželství. Ženy mají při vstupu do manželství průměrný věk 29 let, muži 32 let (2011)*. Většina dětí se rodí mimo manželství a populace roste jen přistěhovalectvím. V Praze většina dětí dospívá v jiném partnerství rodičů než do něhož se narodily. Nestabilita postihuje dramaticky a vrozeně potomky, jejichž vyhlídky na lepší společenské uplatnění se snižují. Silně je postižena jejich sociální adaptabilita. Rozklad rodiny (partnerství) je průvodním jevem rozpadu společnosti a naopak.

Tedy, jestli je partnerství homosexuálů „registrováno“ (a proto z něj pro partnery vyplývají povinnosti a práva), nebo je označováno jako „manželství“, se ve srovnání s celkovým vývojem partnerských vztahů, musí z racionálního hlediska jevit jako zcela okrajový problém, neboť nelze očekávat, že byněkdy šlo o masový jev. Pokud by byla masovým jevem, půjde o důsledek úplného rozkladu společnosti, ne o jeho příčinu. Pak by další starosti o vývoj společnosti byly zbytečné. Ze symbolického hlediska se manželství osob stejného nebo neobvyklých pohlaví (připustíme-li jejich existenci) jeví jako převratné. Diskuze o něm tak spolehlivě odvádí pozornost od daleko významnějších problémů společnosti, a tím plní svoji důležitou úlohu pro nové sociální inženýrství. Zamítat manželství do něhož by nevstupovali nepochybný muž a nepochybná žena je možné a možná dobré, ale nijak to neřeší rozklad společnosti, jehož příčiny tkví v nestabilitě (částečně vyvolané uměle, částečně z nedbalosti, obojí je odsouzeníhodné, protože směřuje k zániku národní komunity a vzniku beztvaré a bezbranné masy „lidských zdrojů“).

*Hasmanoná Marhánková, J., Kreidl, M.: Proměny partnerství, Slon, 2012