Do Srbska pro zbraně

Soutěže Ministerstva obrany USA o novou mobilní 155milimetrovou houfnici se účastní zbrojařské společnosti z Evropy, Afriky a Asie. Své výrobky předloží k porovnávacímu testování a palebným zkouškám na začátku roku. Je zajímavé, že Američané požádali výhradně o kolové verze samohybných děl.

Pentagon potřebuje mobilní, odolnou a silnou houfnici. Jedním z hlavních požadavků je velká rychlopalnost. Proto mají být všechny předkládané vzorky vybaveny poloautomatickými nebo automatickými nabíjecími systémy. Doba převedení z přepravní do bojové polohy se má zkrátit na minimum. Je důležitá také mobilita, která umožňuje rychlý odchod z palebného postavení, aby šlo uniknout odvetnému útoku nepřítele.

Izraelci nabízejí zařízení ATMOS: 155milimetrovou houfnici na tří nebo čtyřosém kolovém podvozku. Má efektivní dostřel až 40 kilometrů, rychlost autonomní jízdy – až 80 kilometrů za hodinu. Nabíjí se ale ručně, což ovlivňuje rychlost střelby: v závislosti na obratnosti posádky – čtyři až devět výstřelů za minutu. Nicméně Izraelci poukazují na to, že jejich houfnici užívají Izraelské obranné síly, a že se dobře osvědčila v bojových operacích.

Britská firma BAE Systems chce prodat Američanům kolovou samohybnou houfnici Archer. Její silnou stránkou je úplná automatizace palby. Posádka řídí dělo z pancéřované kabiny, přičemž všechny operace může vykonávat jeden člověk. Projektanti ujišťují, že samohybná houfnice je schopna se zapojit do boje pouhých 30 sekund po obdržení rozkazu zahájit palbu. Má zásobu 21 granátů. Standardní granáty uletí 40 kilometrů, vysoce přesné mohou zasáhnout cíl ve vzdálenosti přes 50 kilometrů. Sami Britové ale nepospíchají s nákupem těchto houfnic, jenom Švédsko si objednalo několik desítek kusů.

USA požádaly o pomoc dokonce i takové země, jako jsou Srbsko, Slovensko, Francie, JAR a Jižní Korea. Třeba Srbové jim předloží vlastní výrobek – houfnici NORA B-52, Je to v podstatě modifikovaná sovětská 152milimetrová houfnice D-20 z poloviny 40. let. Vybavili ji nabíjecím automatem a umístili na kolový podvozek. Převedení do bojové polohy trvá asi jednu minutu, stejně jako i zpět do přepravní polohy. Má rychlopalnost 6 až 12 výstřelů za minutu a dostřel asi 40 kilometrů.

Jen mít zkušenosti

Americká armáda bojuje nyní po celém světě s houfnicemi M109 Palladin. Byly zařazeny do výzbroje na začátku 60. let a od té doby už pořádně zastaraly. Nehledě na četné modifikace vlastnosti tohoto stroje značně zaostávají za zahraničními obdobami. Například zbavit posádku funkcí nabíjecího automatu se podařilo teprve v roce 2012. Rychlopalnost se ale zvýšila jen nepatrně: z tří na šest výstřelů za minutu.

„Američané jsou nyní nějak posedlí soutěžemi,“ podotýká šéfredaktor ruského časopisu Arsenal Otěčestva Viktor Murachovskij. „Myslím si, že chtějí prostě prozkoumat možnosti kolového

systému. Naše (ruská) armáda tyto zkušenosti má – kupovali jsme svého času podobné houfnice od Čechů. A uznali jsme tento druh techniky za neperspektivní. Když to ale chtějí Američané také zkusit, nikdo jim v tom nebrání.“

Odborník upřesnil, že hlavní předností kolové techniky před pásovou je solidní životnost podvozku. Dalším kladem je velká rychlost na pochodu. Záporů je ale více.

„Kolové stroje mohou jezdit jen po silnicích nebo v jejich blízkosti,“ vysvětlil Murachovskij. „V členitém terénu jsou možnosti rozvinutí omezeny. A hustota dobrých silnic není tak velká, jak se může zdát, a to dokonce i v Evropě. Proto sledovat silniční provoz pomocí bezpilotních přístrojů a družic je mnohem jednodušší, než monitorovat pole a lesy.“

Beznadějně zaostalé

Podle názoru člena Akademie vojenských věd Sergeje Sudakova musí Američané zapojovat zahraniční projektanty dělostřeleckých zbraní, protože ztratili vlastní technologické řetězce a už nejsou schopni vytvořit něco efektivního vlastními silami.

„V USA vznikl jistý nepoměr mezi vysoko přesnými a takzvanými konvenčními zbraněmi,“ říká Sudakov. „Dělostřelecké zbraně se tam považují za nějaký atavismus, děla byla nahrazena raketami. A proto byla výroba mnoha druhů konvenčních zbraní svěřena v rámci outsourcingu soukromým společnostem. A nyní například není v USA ani jedna firma, která by vyráběla vytěráky pro hlavně děl.“

Shodný názor vyslovili dříve také odborníci amerického výzkumného střediska RAND. Analytici porovnali stav dělostřelectva v USA a Rusku a dospěli k závěru, že američtí „bohové války“ v poslední době kriticky zaostávají. Příčinou je nedostatečná pozornost po tomto druhu vojsk po událostech ze září roku 2001.

Od té doby se USA nejednou zapojily do velkých konfliktů, bojovaly ale většinou proti nepravidelným armádám v Iráku a Afghánistánu, a užívaly raketové zbraně, letadla a vrtulníky jakožto útočné prostředky a prostředky palebné podpory pozemních operací.

Dělostřelectvo a také prostředky PVO ustoupily do pozadí. Degradace se dotkla nejen vojenského personálu – vysoce kvalifikovaní dělostřelci byli přeloženi do pěchoty – ale i samotných zbraní. Třeba houfnice Palladin má dostřel pouhých 25 kilometrů, a potenciál pro její modernizaci byl dávno vyčerpán.

V Rusku nikdy nebylo dělostřelectvo přehlíženo, mj. i samohybné houfnice. Nejmodernější pásová samohybná houfnice 2SV35 Koalicija-SV střílí 152milimetrovými granáty na vzdálenost až 80 kilometrů s družicovou korekcí.  Má přitom rychlost střelby 11 až 16 výstřelů za minutu, protože nabíjení a střelba jsou plně automatizovány.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.