Odhlédneme-li od událostí, k nimž došlo před několika dny během summitu EU, a odstraníme-li statické a konkurenční nároky, můžeme s jistotou říci, že 10. prosinec 2020 byl významným okamžikem v historii Unie – dnem, kdy maďarská a polská vláda dosáhly vynikajícího úspěchu. Pokud, řekněme za dvacet let, někdo napíše o bouřlivých dějinách Evropské unie, jsem přesvědčen, že na tento den se bude muset vzpomínat jako na zlatý hřeb a historický zlom.

Základní otázka však zní: jakým způsobem lze vyčíslit vítězství Viktora Orbána a Mateusze Morawieckého? Proč je to úspěch a ne neúspěch, jak tvrdí někteří domácí levicoví liberálové, kteří se odtrhli od reality?

O vítězství a úspěchu můžeme hovořit ze tří základních důvodů. Za prvé, v přímém sázce bylo, zda globalistický liberální hlavní proud EU bude schopen nafouknout požadavky právního státu nebo je naplnit nevhodným obsahem v takové míře, že by nakonec mohl potrestat „vzpurné“ Maďarsko a Polsko, a to nejen právně, ale hlavně finančně.

Jak bylo podrobněji vysvětleno v článku z 12. prosince „Vyhráli jsme, ale boj pokračuje“, právní řád má zaručit právní rámec proti svévoli a zabránit politikům, aby pod jakoukoli záminkou formulovali jednostranná politická, ideologická a hodnotová očekávání.

Právní stát zaručuje, že demokratické fungování a ideologická očekávání a hodnoty ​​musí být odděleny. Zároveň chrání před svévolí, kterou lze od členů v demokratickém společenství skutečně očekávat, zatímco otázka, jak daný členský stát organizuje svůj život v rámci právního státu, je jejich svrchovaným rozhodnutím.

Avšak Orbán a Morawiecki dosáhli toho, že doložky, že právní stát a liberální, globalistické hodnoty ​​spolu nemají nic společného. Pod hlavičkou právního státu nelze od členských států vyžadovat, aby akceptovaly migraci jako lidské právo, přijímaly a integrovaly migranty, poskytovaly bydlení, občanství atd., ani od nich nelze vyžadovat, aby uplatňovaly genderovou judikaturu, která umožňuje manželství osob stejného pohlaví a adopci dětí páry stejného pohlaví. To vše jsou vnitřní záležitosti suverénního státu. Dosud nebyla působnost Unie rozšířena ani z hlediska právního státu, ani v souladu se stávajícími lisabonskými smlouvami.

Nejde však jen o migraci a rodinnou politiku. Hlavní proud EU, kdybychom jim to dovolili, by v budoucnu přicházel s čím dál liberálnějšími, globalisticko-kosmopolitními požadavky, než jaké požaduje kvaziprávní řád.

Po nějaké době by například měli „představy“ o institucionalizaci muslimského náboženství, pak o odstranění hranic národního státu, o zatlačení křesťanských symbolů do pozadí, o povinném zařazení genderových teorií do školních osnov a v neposlední řadě o povinném zavedení genderově neutrálních toalet.

Nemluvě o tom, že dohoda také uvádí, že z hlediska právního státu mohou být členské státy kritizovány a trestány pouze na základě konkrétních a podrobných argumentů a faktů, a vylučuje řízení proti členským státům na základě obecných systémových problémů. Je to velký úspěch, protože vylučuje možnost čistě politických útoků.

To, co tato klauzule také dělá – alespoň pro teď a tady – je, že vrací ducha globalistických „hodnot“ zpět do lahve.