V roce 1996 se platformou Čornovolové stala extrémně pravicová a nacionalistická organizace Ukrajinské národní shromáždění - Ukrajinská národní sebeobrana (první část jako politické křídlo a druhá jako paramilitární křídlo), která tehdy pořádala akce proti prezidentovi Leonidu Kučmovi. Na protest proti uvěznění několika členů organizace se připoutala ke kolejím na železniční stanici v Kyjevě. V roce 2012 se účastnila protestů proti jazykovému zákonu, který předpokládal určitá jazyková práva národnostních menšin V tomtéž roce se vloupala do rezidence prezidenta Viktora Janukovyče a publikovala fotografie interiéru. Neúspěšně kandidovala do parlamentu na kandidátce strany Julije Tymošenkové. Vystudovaná novinářka Čornovolová kromě publikační práce vedla také ukrajinské informační centrum čečenských teroristů.
Aktivně se účastnila protivládních protestů v rámci tzv. Euromajdanu a stala se jedním z jeho vůdců. 25 prosince 2013 byla údajně poblíž letiště Kyjev-Boryspol pobita skupinou mužů a její fotografie byly následně propagandisticky využity proti vládě. Po státním převratu v únoru 2014 byla premiérem Arsenijem Jacaňukem jmenována zmocněncem pro antikorupční politiku a později byla zvolena poslankyní parlamentu za Národní frontu. V řadách neonacistické dobrovolnické jednotky Azov bojovala společně se svým manželem, který později v bojích zahynul, na východě Ukrajiny.
První zprávy o vyšetřování Čornovolové se objevily v březnu tohoto roku. V té souvislosti se začalo připomínat, že v roce 2014 byla západními sdělovacími prostředky líčena jako národní hrdinka Ukrajiny a vědomě byla ignorována její extrémně pravicová a nacionalistická orientace. Časopis „Fortune“ ji tehdy dokonce zařadil do padesátky největších světových vůdců. Je oprávněnou otázkou, co na její adresu uvedou nyní.