Když vznikala eurozóna, ekonomové se podle Šichtařové domnívali, že se země nebudou nadměrně zadlužovat a že „eurozóna bude dobrovolně ctít princip táhnutí za jeden konec provazu“.

Podle Šichtařové se však postupem času zjevně ukázalo, že se jedná jen o hezkou teorii, která zcela přehlíží behavioristický faktor.

„Vlastně je to až s podivem, že ekonomové uvěřili tak naivní myšlence, jako že nikdo si nezkusí hrát na černého pasažéra. Psychologie a teorie her celkem jasně ukazují, že čím více účastníků do nějakého projektu namočíme, tím více roste pravděpodobnost, že dříve či později se někomu vyplatí začít žít na úkor druhých,“

upozorňuje ekonomka.

A právě tohle se stalo podle Šichtařové realitou, neboť ne všechny státy si začaly půjčovat na svůj chod za stejný úrok.

„Hříšníci jako Řecko, Portugalsko, Španělsko či Itálie velice rychle ukázali, že v eurozóně si jsou sice všichni papírově rovni, ale v realitě jsou si některé země rovnější a podobnější. A jiní jsou – rozpočtoví flinkové,“ uvedla ekonomka.

Uvědomění si skutečnosti, že teorie se ukázala jako chybná, však následně podle upozornění Šichtařové přivedlo ke vzniku společných evropských dluhopisů. Ty však problém vůbec nevyřešily a dluhová nemoc podle ní nikam nezmizela.

„Myšlenka byla taková, že vznikne evropské ministerstvo financí, které bude centrálně pro jednotlivé státy vydávat dluhopisy. Peníze z aukcí pak předá jednotlivým vládám. Tím pádem nepůjde konkrétní dluhopis spojit s konkrétní zemí.

Integrace Evropy pokročí do nové úrovně.Tuto myšlenku dlouhodobě tlačí jih Evropy spolu s Francií. Logicky. Tyto země totiž mají s dluhem největší problém a půjčují si draze. A to se jim nelíbí; ony chtějí hodně utrácet, a přitom si půjčovat levně,“ tvrdí Šichtařová.

Německo však podle ekonomky naopak chápalo, že zatímco ono bude šetřit, Jih si bude užívat pozitiv společného dluhopisu a bude víc rozhazovat. „Německo si tak kvůli společnému dluhopisu bude půjčovat dráž, než by muselo, ačkoliv je finančně disciplinované. Bude prostě Jihu platit jeho mejdan,“ doplnila ekonomka.

Záměr opatření však podle ní spočíval v tom, že společný dluhopis bude nést jakýsi vážený průměr výnosů všech státních dluhopisů eurozóny, podle čehož by Německo nemělo záporné výnosy jako dnes, ale mírně kladné.

„Řecko by najednou mělo téměř nulové úrokové sazby a mohlo by se vrátit k rychlému zadlužování. Německo by tím zároveň ztratilo bič na jih Evropy. Kromě Německa, Rakouska a Nizozemska by asi šetřil málokdo. Nastalo by to, co nastalo na Slovensku po přijetí eura: tedy bezuzdné zadlužování napříč celou Evropou,“ pokračovala Šichtařová s tím, že i tohle dlouho vypadalo jen jako „bohapustá teorie, která nemůže projít“.

Skutečnost však teorii překonala, tvrdí ekonomka.

„Forma společného financování byla odbouchnuta pod rouškou korony letos v létě. Ovšem nikoliv pro eurozónu, ale pro Evropskou unii. Fakt, že my, kteří jsme dosud nepřijali euro, budeme technicky vzato platit dluhy Řecka, Itálie i dalších, které byly vyseknuty kvůli euru, se stal realitou,“ upozorňuje Šichtařová.

A co to všechno podle ní znamená?

„Nasekané dluhy málo zodpovědných vlád platí i občané s vládou zodpovědnou. Náklady na jejich rozhazovačnost se rozlévají po celé EU. Ještě jsme ani euro nemuseli přijmout a už jsme za něj trestáni,“ domnívá se Šichtařová.

V pozadí je podle ní kolektivistická ideologie, podle níž mají peníze dostat ti, kteří je „potřebují“, od těch, kteří je mají.

„Neboli kapsy si budou mastit flinkové a zacvaknout to mají schopní. A EU nám tuhle zhoubu káže s tónem jakési údajné morální nadřazenosti,“ uzavřela celou věc ekonomka Markéta Šichtařová.