Ve více než sedm minut dlouhém video rozhovoru, který byl zveřejněn na daném portálu, se Zbořil dotýká hned několika témat. Jedním z nich se stalo například i to, jak vlastně naše orgány a rozvědky získávají informace, a jak se k těmto informacím následně dostávají novináři a poté i občané.

V této souvislosti Zbořil podotkl, že my jakožto občané jsme na tom nejhůř. A argumentoval tím, že když se k nám náhodou dostane nějaká informace, tak to může být informace falešná, lživá, záměrně lživá, ale také pravdivá, anebo také blbá. Nastává tedy problém.

„A to je nad lidské síly rozlišit to, když najednou zjistíme, že i na úrovni investigativních novinářů nebo lidí, kteří šetří korupci v rámci Policie ČR, se objevují informace, které vypadají, že jsou ze stejného řídkého prostředí ve kterém žijeme my, normálové. Zřejmě je to také dáno tím, že je tolik možností v elektronickém světě nebo světě digitální imbecility dostávat tolik informací na stůl nebo do počítače, že prostě mozek, který zatím úspěšně čelil počítačům, už je tím přehlcený,“ myslí si politolog.

Dodal také, že zpravodajské služby jsou více zpravodajské než tajné a zmínil se i o nedávném případu, kdy si český prezident Miloš Zeman vyžádal určité informace od Bezpečnostní informační služby (BIS).

„To jestli je ta informace od zpravodajských služeb důvěryhodná a jestli právě nám je vůbec sdělená, protože jak víme zpravodajské služby jsou více tajné než zpravodajské, se ukazuje i na tom posledním případu, kde si prezident vyžádal nějaké informace, které jsou v tajném režimu a vůbec nikoho nenapadne se zeptat, jak se ta zpráva, kterou s velkou slávou zveřejnil Český rozhlas jako svůj velký objev, dostala na veřejnost,“ upozorňuje.

Spekuluje dokonce o tom, zda-li má prezident republiky nějaký odposlech na Hradě nebo v Lánech, či zda mají jeho spolupracovníci, kteří mají prověrku na přísně tajné také nějakého špiona za zadkem a nebo byla ta informace získána například tak, že si nějaký agent BIS pozval do kavárny na kávu nějakého neloajálního pracovníka prezidentské kanceláře.

„Zajímavé je, že ani ten Český rozhlas se tím příliš nezabýval nebo nám neprozradil. jaký ten jeho zdroj informací může být, což samozřejmě je chráněno pololživou tezí, že novinář, televize mohou chránit své zdroje,“ dodává k věci Zbořil.

Ruští a čínští špioni

Řeč tedy přišla i na špiony a Zbořil upozornil na to, že když jde o bezpečnost státu a když se jedná o špiony z Číny nebo Ruské federace, kteří by sem mohli proniknout, tak už to je vážnější věc.

„Kteří „Rusové“ to jsou? Jsou to pracovníci nějakých státních struktur nebo novináři, anebo to jsou upovídaní lidé, kterým český novinář koupí drahé kafe v restauraci Nacionalnaja na rohu Tverského bulváru a nebo to jsou informace disidentů nedisidentů?“ zamýšlí se.

Poukazuje přitom na to, že zejména u těch Číňanů je to věc velice komplikovaná. „Jsou to Číňané z kontinentální Číny nebo jsou to Číňané z Hongkongu nebo Šanghaje, nejsou to náhodou Číňané ze Singapuru?“ ptá se s tím, že právě tam je těch Číňanů loajálních komunistickému režimu možná víc než v Pekingu.

Narážel tím na to, že Číňané jsou po celém světě a spekuloval, že ty informace, a ti špioni čínsky hovořící a čínskými znaky se dorozumívající, by mohli být také například klidně z Tchaj-wanu.

„To všechno mohou být podvrhy a nebo hra, která nám jenom dokazuje, že když mluvíme o „politickém zákulisí“, že to není žádný bonmot, že to jsou skutečně pravdivá slova, a že si musíme všichni položit otázku, jestli tyto informace má mít hlava státu, která je také „vrchním velitelem branné moci“, anebo, zda tyto informace může mít jen ředitel BIS nebo vojenského zpravodajství nebo Českého rozhlasu,“ zmiňuje.

V neposlední řadě si Zbořil myslí, že i tito lidé musí být nějakým způsobem kontrolováni. Podle něj bychom se totiž mohli dostat do situace, kdy tyto služby a redaktoři ČRo budou řídit stát. A v této souvislosti zabrouzdal i jak do ostatních států, tak do historie:

„Vypadá to, že ve Spojených státech k tomu už došlo, ale my to známe velice dobře z komunistických režimů a víme, že od určité doby třeba politické instituce Sovětského svazu se obávaly toho, aby se nevrátila doba stalinských represí, ať už z třicátých nebo ze začátku padesátých let, a snažily se předchůdce KGB neustále nějakým způsobem reformovat nebo reorganizovat, dostávat ji pod dohled vojenské rozvědky. Pak zase rostla moc vojenské rozvědky a kolo se hrou na tajné tajné se roztáčelo donekonečna.“

V závěrem pak český historik a politolog uvádí, že politické zákulisí je nebezpečné právě proto, že má sílu a instrumenty jak utajovat informace, pouštět informace, které jsou vylhané nebo záměrně nepravdivé.