Každý, kdo v Německu neplatí poplatky za rozhlasové licence, musí počítat s neúprosnou tvrdostí státních orgánů. Na druhé straně cizinci, kteří jsou nuceni opustit zemi, ale neudělají to, se nemusí tolik bát. Úřady jim často udělují „Duldung“, což znamená, že mohou nadále žít v německém sociálním státě bez obav z deportace.

Jak uvedl portál Junge Freiheit, parlamentní skupina AfD chtěla něco udělat s lajdáctvím vlády a použít účinnou páku proti jednotlivým státům a obcím, které se zabývají prosazováním této zahraniční politiky. Strana chtěla vymazat federální platby, které byly dosud vyplaceny v souvislosti s odmítnutými žadateli o azyl. Na „korekční schůzi“ rozpočtového výboru, po níž se členové vládní koalice chlubili svým nekompromisním přístupem, však pokusy AfD zcela selhaly.

Parlamentní skupina usilovala o snížení rozpočtu ministerstva práce a sociálních věcí Hubertuse Heila (SPD) o 4,4 miliardy eur.

Strana AfD pro své výpočty použila azylové statistiky, které ukazují, že v roce 2020 bylo zamítnuto přibližně 58 procent všech žádostí o azyl. Vzhledem k tomu, že odmítnutí žadatelé o azyl by měli zemi skutečně opustit a jejich další pobyt by již nebyl opodstatněný, požadovala AfD odpovídající snížení federálních plateb jednotlivým státům.

Potenciální úspory v rozpočtu ministra Heila by činily 4,46 miliardy eur. Největší část této částky by činila 1,76 miliardy eur na „náklady na ubytování“ a 2,09 miliardy eur na platby sociální pomoci. Rozpočtový výbor však žádost AfD striktně zamítl.

Není divu, že se AfD setkala s nedostatkem pochopení. Je nepochopitelné, „proč spolková vláda podporuje odmítnuté žadatele o azyl v Německu, místo aby je důsledně deportovala a peníze použila na vlastní občany,“ uvedla členka AfD Ulrike Schielkeová-Ziesingová.

Téměř čtyři a půl miliardy eur, které by byly díky plánu AfD ušetřeny, by podle jejího názoru mohly být rozumně využity v jiných oblastech práce a sociálních věcí.

Ale nejen to. Snížení plateb federálním státům by mělo také příznivý účinek, protože by se pak tyto státy snažily vyhnout ztrátě příjmů. A federální politici, jako je ministr vnitra Horst Seehofer (CSU), by pak podpořili jejich požadavek na rychlejší deportace, až se sníží dávky pro odmítnuté žadatele o azyl. Protože kdykoli se například islamisté ze zahraničí dopustí závažných trestných činů, okamžitě se objeví výzvy k rychlým deportacím. Tak tomu bylo například v případě, kdy Abdullah Al Haj Hasan napadl homosexuální pár v Drážďanech. Jeden muž zemřel, zatímco druhý byl hospitalizován s vážnými zraněními.

Pak vypukl obrovský humbuk, když bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann (CSU) vyzval k dalším deportacím a prohlásil, že „ochrana občanů má nejvyšší prioritu“. A ministr vnitra Severního Porýní-Vestfálska Herbert Reul (CDU) požadoval, aby „každý, kdo provedl teroristický útok, přišel o práva hostů. Následovat by měla okamžitá deportace.“

Mezi Reulovým přáním a skutečností je však velká propast. Na konci roku 2019 mělo povinnost opustit Spolkovou republiku Německo 249 922 cizinců. Z tohoto počtu však bylo 202 387 cizincům z různých důvodů povoleno zůstat v zemi. K deportaci do Sýrie nedochází, přestože ve většině částí země skončila občanská válka. V letošním roce (od ledna do října) se však přihlásilo 29 413 žadatelů o azyl ze Sýrie. S 35 procenty tvořili největší skupinu ze všech 83 735 žadatelů o azyl (leden až říjen 2020).

Loni bylo deportováno 22 097 žadatelů o azyl. Roční údaje se mírně snížily od roku 2016, kdy bylo vyhoštěno 26 375 žadatelů o azyl. Většinu deportovaných osob tvořili Albánci (1 604), Nigerijci (1 432) a Gruzínci (1 242). Nemuseli však absolvovat zvlášť dlouhou cestu, protože jejich nejčastější cílovou zemí se stala Itálie s 2 692 případy, následovaná Albánií (1 528) a Francií (1 196).