Dimitris Kouvelas, profesor klinické farmakologie na Aristotelově univerzitě v Soluni v rozhovoru pro Sputnik vysvětlil, že ruská vakcína vyrobená podle dlouhodobé technologie je „jednou z těch, které jsme chtěli získat“, a její předností je to, že „neočekáváme vážné vedlejší účinky“, máme při očkování větší pocit bezpečnosti.

„Sputnik V je vakcína vyrobená podle dlouho existující technologie, to znamená, že patří k těm, kterými jsme byli vždy očkováni. Při jejím vytváření byly použity dva různé typy virů, které jsou pro člověka neškodné, ale výsledkem jejich kombinace jsou takzvané „chimérické produkty“, schopné jako chiméra vytvořená z částí různých zvířat vyvolat imunitní odpověď organismu. Přesněji řečeno, v našem těle vzniká určitý zánět, jako by bylo infikováno koronavirem. Jsou vytvářeny protilátky, které pomáhají i v boji proti SARS-CoV-2. To je to, co je známo o vakcíně Sputnik V,“ vysvětluje pan Kouvelas. Profesor zdůraznil, že vědci očekávali vznik vakcín tohoto typu, v nichž jsou používány „jeden nebo dva viry nebo části viru, které byly syntetizovány a přidány do konečného přípravku bez genového materiálu samotného viru“.

Přednosti Sputniku V

„Předností vakcíny je to, že víme, co to je, proto se všichni cítíme s touto vakcínou bezpečněji. Neočekáváme vážné vedlejší účinky takových vakcín. Vakcíny, které používáme po mnoho let, nemají žádné vedlejší účinky, protože jsou vysoce čisté, jsou pečlivě vypracovány, ale ne u všech lidí můžeme očekávat předpokládanou reakci. To platí pro nejzranitelnější skupiny. Například pro člověka užívajícího kortizon v souvislosti s autoimunitním onemocněním (kortizon potlačuje imunitní systém – pozn.). Proto na něho očkování nebude působit, protože má oslabenou imunitu. U této osoby je však větší pravděpodobnost, že onemocní. Nebo staří lidé. Tak co máme dělat? Kvůli takovým lidem je nutné dosáhnout imunity většiny, to znamená očkovat všechny ostatní, aby byli chráněni lidé, kteří nemohou být očkováni. Jedná se o přístup ke klasickým vakcínám,“ zdůrazňuje profesor.

Jaký problém má vakcína Pfizer?

Vakcína Pfizer byla vytvořena pomocí jiné technologie a podle profesora nelze tento lék nazývat „vakcínou“ v klasickém slova smyslu.

„Společnost Pfizer vyvinula přípravek, nemohu mu dát ani název, protože to není vakcína v klasickém smyslu slova, je to něco úplně nového. Tento přípravek je ve skutečnosti syntetická umělá RNA koronaviru, sekvence bází RNA, které po zavedení do organismu proniknou do buněk a integrují se do nich. Začne fungovat jako posel RNA a bude produkovat syntézu proteinů v našich vlastních buňkách a naše vlastní proteiny budou produkovat antigenní informaci, která budou stimulovat produkci protilátek v našem těle. V zásadě to bude jako vznik autoimunitního onemocnění, velmi, velmi omezeného pro tento konkrétní případ. Vytvořené protilátky nepoškodí žádný z našich orgánů, ale budou tam, čekají na možnou invazi koronaviru a budou mít možnost jej zničit,“ vysvětluje pan Kouvelas.

Profesor dodal, že velkou předností této metody je to, že nepoužívá cizí proteiny, a proto nevyvolává alergie ani nemá jiné vedlejší účinky. Podle jeho názoru „je to teoreticky ideální varianta“, vědci však po mnoho let naráželi na vážné překážky v přenosu RNA do lidského těla bez použití nějakého „prostředku“.

„Najednou, velmi rychle a bez předchozích znalostí, přicházejí dvě společnosti (Pfizer a Moderna) a prohlašují: „Vyřešili jsme problémy, které jsme měli,“ říká pan Kouvelas, přičemž dosud „pokud bylo nutné transportovat RNA pro výzkumné účely, byly použity viry, které byly modifikovány pro požadovaný genom, nebo některé fágy (viry pro mikroby) a byly umísťovány mikroby pro syntézu požadovaného proteinu“.

„Nyní tvrdí, že ‚zjistili, jak ho umístit do buněk bez nosiče, bez viru, něčeho škodlivého a není přesně známo, jakým způsobem. To znamená, že nám neposkytli informace, vědeckou literaturu, jak toho dosáhli,“ zdůrazňuje profesor.

Tři otázky

Podle pana Kouvelase je prvním velkým problémem vakcín, takových jako je Pfizer, nestabilita. Druhým problémem je způsob transportu umělé RNA, která pak musí projít membránou, a třetí je spojen s buňkami.

„Prvním problémem je nestabilita. Podle údajů má být přípravek skladován při minus 70 stupních Celsia, ale jak se rozkládá, když je vstřikován do naší krve? Proč ho bílé krvinky ‚nesní‘? Co se děje? Říkají, že v tom dosáhli úspěchu. Druhou bariérou, kterou má tato RNA překonat, je cytoplazmatická membrána. Dříve RNA neprocházela membránou a byl zapotřebí virus, který se nyní nepoužívá, ale přitom se (RNA) dostává dovnitř. Nevíme, jak toho dosáhli. A třetím velkým problémem je určení buněk, které mají ‚reagovat‘. Jak to, že to, co vyvinuli, je stabilní a dostává se do určitých buněk, ne do těch před ním, ale do těch, do nichž je to třeba? Jedná se o tři velké problémy, které společnosti podle svých slov vyřešily,“ uzavírá pan Kouvelas.