Jedním z mála politických vůdců, který to chápe, je prezident Donald Trump.

Trump varoval ve videoprohlášení Bílého domu adresovaném skupině 20 účastníků summitu pořádaného Saúdskou Arábií, že Pařížská dohoda o klimatu „není určena k záchraně životního prostředí. Byla navržena tak, aby zničila ekonomiku.“

Kdyby Spojené státy zůstaly signatářem, postoupily by obrovskou konkurenční výhodu zvýhodněným ekonomikám jako Indie a Čína bez užitku. Koneckonců, jak kdysi vypočítal Bjorn Lomborg, i kdyby se každá země světa držela svých cílů snižování emisí uhlíku dohodnutých v Paříži, nejlepším scénářem je, že by mohla do konce století snížit globální oteplování o 0,170 °C. To je rozdíl tak malý, že bude sotva měřitelný a rozhodně ne znatelný – při nákladech pro globální ekonomiku ve výši snad 1,5 bilionu dolarů ročně.

Přesto Joe Biden – v případě, že se stane prezidentem – slíbil, že zatáhne USA zpět do tohoto lehkovážného, destruktivního,  drahého obchodu.

Stejnou otázku bychom si mohli položit ohledně politik, které nedávno vyhlásila vláda ve Velké Británii. „Konzervativní“ administrativa Borise Johnsona zde nařídila, že od roku 2030 musí být postupně vyřazeny automobily s dieselovým a benzinovým pohonem v rámci desetibodového plánu na „zelenou průmyslovou revoluci“ zahrnující více větrných farem, více „zelených financí“, více peněz vynaložených na veřejnou dopravu a cyklostezky, více „investic“ do pochybných (a zatím velmi neúspěšných) technologií typu „Carbon Capture“.

Připadá vám to jako „konzervativní“ politika?

Myslíte si, že všichni ti dělničtí voliči „Rudé zdi“ ve Středozemí a na severu, kteří v roce 2019 propůjčili své hlasy konzervativcům, mnozí poprvé, tak učinili v naději, že jim Johnson vyžene účty za topení nebo jim zabaví benzínová auta a donutí je koupit si elektrická, která si nikdy nemohou dovolit?

Zní to jako recept na hospodářské oživení – vyšší daně, více vládních dotací – po propadu způsobeném drakonickou politikou vlády na lockdown?

Pokud jste na některou z těchto otázek odpověděli kladně, pak mám velkolepou řadu velmi konkurenčně drahých mostů, které bych vám rád prodal.

Jak zde přesvědčivě tvrdí Matt Ridley, sotva by mohl existovat účinnější způsob, jak zabít britskou postbrexitovou budoucnost, než realizací zelené revoluce Borise Johnsona.

Obávám se, že uskutečníme Borisův slibovaný desetibodový plán, ochromíme naši ekonomiku, zničíme naše mořské scenérie a krajiny a pak v polovině 20. let 20. století přijdou levné, malé, bezpečné fúzní reaktory. Mořský větrný průmysl, do té doby tak nacpaný dotacemi, že si mohou dovolit lobbovat u politiků a novinářů ještě víc než dnes, si vycení zuby a řekne: „ne, ne, ne – ignorujte fúzní zástup. Jsme na pokraji vyřešení otázky spolehlivosti a nebojte se, náklady se nakonec sníží. Slibujeme!“

Borisi, tohle není cesta do země zaslíbené, zvlášť když si vláda kvůli covidu půjčuje 300 miliard liber. Vysoké náklady na elektřinu zabrání Velké Británii uspět v brexitu. Krátkodobě nás zbankrotuje, dlouhodobě nás učiní méně konkurenceschopnými a emise stejně příliš nesníží.

Vskutku. Jedna teorie říká, že za všechno může vliv Borisovy zelené aktivistické přítelkyně Carrie Symondsové, jejího znepokojivě mocného kamaráda ve Sněmovně lordů Zaca Goldsmitha a kancléře lancasterského vévodství Michaela Govea, který byl loni nezapomenutelně vyobrazen s partou ekologických poslanců slintajících nad Goblinem Gretou Thunbergovou.

Ve skutečnosti je to ale mnohem zlověstnější – a globálnější.

Nejen v USA a Velké Británii dochází k tomuto přijetí zelené agendy. Děje se to po celé Evropě a po celém světě od Austrálie po Kanadu.

Co se týče záchrany životního prostředí, nedává to smysl: proč byste stavěli další ekokrucifixy pro chroustání netopýrů a krájení ptáků, kdyby vám záleželo na divoké zvěři a přírodě?

Z hlediska zajištění lepšího světa pro voliče to také nemá smysl: bude to znamenat jen více omezení, vyšší daně, vyšší účty za energie, méně zahraničních cest, méně svobody a tak dále.

Musíte pochopit, že údajná „klimatická krize“, o níž slýcháme ad nauseam přinejmenším od Summitu Země v Riu v roce 1992, byla ve skutečnosti jen záminkou pro převzetí moci globalisty, kterou nyní provádějí naše vlády v těsném sepětí s paralelní Agendou 2030 Světového ekonomického fóra The Great Reset a OSN (aktualizace jeho nechvalně známé Agendy 21).

Lidsky způsobené globální oteplování nikdy nepředstavovalo věrohodnou hrozbu (existující pouze v počítačem modelovaných projekcích aktivistických vědců z řad stranických aktivistů). A my o nich víme všechno, že, Neile Fergusone?). Po celá desetiletí to však byla šikovná záminka pro koordinovaný postup vlád po celém světě pod záštitou organizací, jako je OSN a její různé klimatické summity COP, uměle zvyšovat ceny energií a zvyšovat státní pravidla a regulace a obohacovat klientelistické korporace pod záminkou, že se to dělá pro záchranu planety.

Jaký je však konečný cíl těchto globalistů? A proč je environmentalismus tak klíčovou součástí jejich plánu?

Šílenci podporující tento Velký Restart (Great Reset) jsou bohužel až příliš seriózní. Mají peníze, mají moc a s trochou času si prosadí svou…

Pokud se ovšem sami neinformujeme, co mají za lubem, a nepřijmeme preventivní opatření, než bude pozdě.