Koronavirus pronikl mezi lidi přes potraviny. Obchody s potravinami fungují, na rozdíl od restaurací. Jsou tu dva aspekty: po první vlně v Praze na Staromáku káva stála jen 50 Kč; ceny klesly. Na druhou stranu pronajímatelé restauracím nemuseli vyjít všude vstříc. Praha přišla o turisty. Dalo by se globálně posoudit, jak se to podepisuje na byznysu?

Zdeněk Pohlreich: Myslím, že hodně těžce. Protože je to celkem jednoduchá matematika. Na trhu najednou z ničeho nic chybí peníze v řádech až desítek miliard korun, chybí tam již od března. Je to věc, která nelze nahradit.

Každý zatím bojuje spíše sám za sebe, snaží se, co může. Byznys to zvládá za cenu osobních a jistě i finančních obětí ze strany všech zúčastněných. Domnívat se, že se nyní trh „pročistí“ – to je v tuto chvíli zřejmě špatná myšlenka. Obětí této situace nebude jistě málo.

Je otázkou, nakolik se dalo s epidemií dopředu počítat. Do jaké míry by měl stát pomoci restauracím? Z odpovědných kruhů zaznívá, že pomoc nemůže trvat donekonečna… Bohužel nevíme, kdy virus přestane řádit a státní pokladna není bezedná. Jak z toho ven? Jaký na to máte osobní názor?

Nechci působit jako kacíř, ale během koronakrize je třeba si zachovat chladnou hlavu. Bylo by chybné dělat si názor jen s pomocí médií a sociálních sítí. To by nám škodilo. Bylo by skvělé, kdyby vláda přijala určitá opatření, když to byla ona, kdo zakázal lidem pracovat, tedy i podnikat. Vláda by se neměla pasovat do role, jako že na to buď nemá, nebo že to nejde. Viry tady vždy byly, lidé bohužel umírají i na další choroby, než je сovid-19. Díky médiím to vypadá, že jiná onemocnění jako by nebyla.

Covid-19 není jediný problém, který ohrožuje českou populaci na životě. Je tu celá řada lidí, která má zdravotní problémy jiného rázu. Díky médiím to pak působí, jako by tito lidé neexistovali. Takto podávaná realita působí až hystericky. Hlavní je, zůstat v klidu. Zaplaťpánbůh, že lidé jako třeba zdravotníci to chápou, že dělají svoje řemeslo a že jsou schopni společnosti navrátit určitou stabilitu. Vše je o lidech, hlavně fungujících systémech. Není to o žádných „skvělých [záchranných] programech“… Budeme si muset pomoc v ČR sami.

Mohou se restaurace stát obětí faktu, že nejsou rozdány správně kompetence mezi těmi, kdo teď rozhoduje?

Je to jednoznačné a netýká se to jen restaurací, nejsou tím jediným, kdo trpí. Na restauracích je ale vidět, že správa této země zatím nefunguje (nereaguje) dostatečně pružně a koncepčně. Tohle zřejmě již pochopila spousta lidí.

V pohostinství situaci řeší například výdejovými okénky. Jsou i další doplňkové služby jako jídlo s sebou, salátové sety apod. Může tohle restauracím nějak pomoci?

Rozhodně se tu nebavíme o vydělávání peněz. Bavíme se tu o pokusu limitovat tímto způsobem ztráty. Každý má k tomu různě pragmatický přístup. V Americe by každý vyběhl na ulici a snažil by si zachránit kůži. Tady je to nastaveno jinak. Ještě jsme se u nás přesvědčivě nedohodli, zda nám vůbec vyhovuje tzv. open market. Doteď se tu spíše pokoušíme o jakýsi hybrid, což [současný] proces komplikuje. Na jednu stranu je to dobré pro zaměstnance – není „jednoduché“ se jich zbavit. Podnikatelé, mající tyto lidi na výplatní pásce, ty může takovýto status quo stát krk, ve výsledku jim nezbyde vůbec nic. Vlastně nyní hledíme do nastaveného zrcadla, v němž se zobrazují věci, kterých si léta nikdo nevšímal.

Koronavirus je do jisté míry událostí „nečekanou“ i pro volný trh. Má open market na to, aby vše vyřešil, či se tu má nějak více prosazovat stát?

Jsem stoupencem volného trhu. Ze všech špatných systémů je to pořád ten nejlepší. Trh to nakonec vyřeší, ale současně s tím musí být stát připraven podat ruku lidem, kteří z volného trhu [za okolností, jako jsou ty současné] vypadnou. Stát by měl mít přece jen v záloze určité postupy pro některé méně obvyklé situace. Myslím, že trh by si poradil snáze, kdyby se do něho nerouboval jakýsi moderní marxismus. Jak jsem řekl, nynější systém vypadá obojace, hybridně, přesocializovaně, což situaci strašlivě komplikuje.

U Pavlíny Wolfové jste v televizním studiu hovořil v tom smyslu, že musíme za restauracemi vidět lidi. Pochopil jsem vás tak, že jste mínil, že restaurace plní také funkci společenskou, resp. že se lidé nemohou příliš dlouho izolovat doma. Zaslechl jsem ale názor, že delší výluka může způsobit přemapování chování zákazníka, který se rozhodne se bez restaurací obejít. Neobáváte se toho?

Já se toho nebojím. Máme kontakt s našimi stálými hosty. Žijeme mezi normálními lidmi. Lidé si zvykli na dobré restaurace. Nečekám, že přestanou chodit do svých vybraných podniků. Nevěřím na zánik restaurací, nevěřím, že by lidi ztratili chuť do nich docházet. Dobrá ekonomika i fenomén restaurací jsou v určité závislosti. Věřím, že Praha naváže na turistický byznys. Doufejme tedy, že tohle není konec světa. Věřím, že nějaká rozumná vakcína se blíží. Do toho vkládám naděje.

Narazil jste na vakcíny. Trochu se kolem nich politikaří a média jako by dělají čáru mezi západními a východními preparáty. Co myslíte, měli by mít občané ČR k dispozici celou paletu vakcín, aby si sami mohli vybrat, čím budou vakcinováni? Nebo to má striktně určit stát?

Zde možná ten volný trh ne úplně dobře funguje a vše je ve vleku státních zakázek. Věřím, že to tu tak chodí a snad zde kvalitní vakcína chybět nebude.

Poslední otázka: Globální chutě se vyvíjejí, zřejmě i chutě nás Čechů prodělávají změny. Dokáže si česká kuchyně zachovat svůj ráz? Občas vidíme, že se EU snaží „určovat“ jisté trendy v chutích (recepturách)?

Vše se vyvíjí. Tradiční česká jídla zde budou potud, pokud A) je bude chtít stále někdo kupovat, B) pokud tu bude někdo, kdo je bude umět uvařit. Tuším, že i tato oblast se bude modernizovat. Takové ty klasické modely ze svého mládí, ony „hotovky z ohřejváku“, tak ty asi ustoupí stranou. Ale recepty jako takové tu zůstanou. Je tu stále hromada lidí, kteří českou kuchyni mají rádi. Žádný soumrak se konat nebude.

Děkujeme vám za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.