Jednalo se o jeho vetování za předpokladu, že z něj nezmizí jako kritérium pro rozdělování dotací zásada „právního státu“.

„Takhle řečeno jednání obou zemí vypadá na první pohled hanebně. Proč by Polsko a Maďarsko neměly dodržovat právo? Copak nechtějí právní stát? Naše proevropská média dlouhodobě bičují tyhle dva státy, že odmítají v Bruselu pokleknout, sklonit šíji a políbil vladařský prsten Evropské komise. Tenhle archaický symbol nadvlády je totiž opravdu klíčem k tomu, co je vláda práva,“ uvedl na začátek svého komentáře Vondruška.

Připomněl, že absolventi právnických fakult si odnášejí titul JUDr., který vznikl ve středověku a byl odvozen z latinského Juris utriusque doctor, což znamenalo doktor obojího práva, tedy římského (civilního) a kanonického (církevního).

„I temný středověk tedy věděl, že v reálném životě koexistují různé právní systémy, protože existují zákony univerzální a parciální, vyjadřující různé úrovně moci. A zákon, jak známo, vždycky vyjadřuje zájmy vladařů,“ podotýká autor.

Zdůraznil, že ve středověku vedle sebe existovala práva dvě. První, kanonické, bylo univerzální církevní a jednotně platilo v celém křesťanském světě. Jeho cílem byla definice ideologii křesťanství, chování křesťanů a zásad fungování církevního kléru. Druhé, římské, bylo právo zemské. Tím se rozumělo, že každý panovník si na svém území vyhlašoval vlastní zákony, které se týkaly reálného chodu země, způsobu vládnutí, obsazování úřadů a soudů, výběr daní, finanční záležitosti koruny i lidí, trestní právo atd.

„Lisabonská smlouva v principu připouští v Evropské unii dvojí právní rovinu – centrální a zemskou. Jenže nikde není definováno, zda jsou rovnocenné, či zda to evropské smí diktovat zemskému právu. A co je horší, není v ní jasně rozděleno, kam až může jeden právní systém zajít na úkor druhého,“ pokračuje Vondruška.

Boj o „právní stát“

Spisovatel nevylučuje, že mu odborníci na právní systémy budou odporovat a předloží tisíce stránek různých definicí a výkladů.

„Ale právě v tom je zakopán onen pes právního úpadku moderní Evropy. Zákonů je tolik a schvalují se na tolika místech, že právní myšlení jednotlivých zainteresovaných institucí není kompatibilní, natož pak právní potřeby jednotlivých zemí,“ zdůraznil autor.

Vondruška se to odvážil říct i jinými slovy a konstatoval, že je v tom neuvěřitelný bordel a závisí nikoli na zákonech, ale na tom, kdo nejhlasitěji křičí a má za sebou více novinářů.

V souvislosti s tématem dvou systémů zákonů Vondruška uznal, že se i v době středověku ve jménu boje o moc snažil papež nadřadit kanonické právo tomu římskému, aby získal kontrolu nad světskou mocí.

„Stejně tak se i dneska snaží Evropská unie bezpodmínečně ovládnout své členy a chce nařizovat vše. Počínaje tím, kde a komu se mají klanět, až po to, jaké toaletní papíry se mají užívat a kolik, abychom šetřili životní prostředí a práva menšin,“ přichází s paralelou publicista.

Poté se Vondruška opět vrací k postoji Polska a Maďarska. Podle autora jejich boj není o tom, že by tyhle země nechtěly dodržovat právo.

„Jen chtějí, aby Evropská unie respektovala jejich zemský právní systém, který vychází z potřeby té které země a jejího lidu. V obou případech jde o vlády, které získaly v demokratických volbách drtivou většinu hlasů voličů. A demokracie je přece jen a pouze o tom, že si lidé ve svobodných volbách rozhodnou, jak chtějí žít a kdo má vládnout. Ne uřvaná menšina a aktivisti na ulicích, ale většina rozhoduje!“ vyzdvihl publicista.

Z toho Vondruška odvozuje, že v boji o „právní stát“ nejde o ideály, ale o moc.

„Jde o to, zda bude v Evropě vládnout jako jediné diktátorsky prosazované právo, vyhlašované Bruselem, nebo zda si jednotlivé země udrží autonomii v tom, jak mají vlastně v rámci EU existovat. Je to stejný rozpor, jaký po staletí vedl k válkám mezi papežem a jednotlivými křesťanskými panovníky,“ zas připomíná dějiny historik.

Poté se Vondruška ironicky vyslovuje na adresu řídícího orgánu Evropské unie.

„Správně definováno by tedy mělo být Evropskou komisí řečeno, že na evropské dotace má nárok jen ten, kdo bude slepě poslouchat Evropskou unii a její zákony bude bez protestu prosazovat doma. A nepodnikne nic, co by sice chtěli lidé dané země dělat, ale pokud by se to Bruselu nelíbilo, svým lidem to nedovolí. Spor o ‚vládu práva‘ je sporem o další krok k převzetí moci Bruselem (a v pozadí samozřejmě Německem) nad celou Evropou,“ vysvětluje publicista podstatu EU.

Vondruška považuje za krátkozraké kritizovat Polsko a Maďarsko proto, že hájí své státní zájmy. Upozornil, že jde o filozofickou a právní podstatu celého sporu.

„Má národ právo svobodně se rozhodnout? Mají lidé právo hájit své představy o vlastním životě? Musí většina slepě poslouchat menšinu? Platí mechanismus demokratických voleb, že zvolení představitelé země realizují v politice zájmy těch, kteří je zvolili? A jsou vlády jednotlivých zemí svéprávné nebo jsou poskoky Bruselu?“ dotazuje se historik.

Na závěr autor poznamenal, že Evropská unie je v současné době paralyzována svou neschopností a arogancí.

„Upřímně si přeji, abychom ani my nebyli poskoky Bruselu a v rámci V4 tyhle své prozíravější sousedy podpořili. Jde totiž o budoucnost upadající Evropy,“ podotkl.