První věc, která Schneidera na dané zprávě překvapila, se týká zveřejnění podobného dokumentu jako takového. Koudelka tuhle potřebu zdůvodňuje tím, že veřejná kontrola práce BIS je prý stejně důležitá jako kontrola vládou a Parlamentem, a proto by občané měli znát témata, jimž BIS věnovala pozornost. I když je Schneider skeptický vůči tomu, že nějaká kontrola státních orgánů opravdu funguje, víc jej zarazila poněkud jiná poznámka ředitele BIS.

„Nechal se však unést, že by občané měli znát i zpravodajské priority a důvody, které k nim vedly. To tedy ne! Buď je ředitel BIS zcela nekompetentní, anebo zneužívá publikace výroční zprávy k hybridní propagandě. Zpravodajské priority, jak je schvalovala vláda, patřily vždy docela pochopitelně k nejcitlivějším materiálům. Podle ředitele BIS by prý občané měli též vědět, jaké informace BIS poskytovala zákonným adresátům, mezi něž patří předseda a členové vlády, prezident republiky a orgány činné v trestním řízení,“

konstatoval Schneider.

Analytik si v této souvislosti klade otázku, proč Koudelka slibuje veřejnosti odhalení informací, a potom BIS používá ve své zprávě stupně utajení.

Ekonomické zájmy

Pokud ale jde o samotný obsah výroční zprávy, Schneider ocenil to, nakolik je pro BIS důležitá ochrana ekonomických zájmů státu. Vedle zmíněných otázek konkurenceschopnosti, kybernetické a energetické bezpečnosti mu však velmi chybělo, že se ve zprávě vůbec nevěnuje pozornost otázkám potravinové a farmaceutické soběstačnosti. „Vzhledem k tomu, jak sobecky se v průběhu epidemie zachovaly státy s námi unijní či alianční,“ vysvětlil analytik.

Pokud jde o rizika, která BIS v ekonomické rovině vyzdvihuje, upozorňuje Schneider zejména na to z nich, které je formulováno jako „vytvoření závislosti na dodávkách od rizikového dodavatele“.

„Rizikový dodavatel je charakterizován jako subjekt ze země, v níž státní administrativa může prosazovat své zahraničně-politické cíle bez ohledu na ekonomické zájmy tamních společností, a to i soukromých. Tato definice je chybná, protože je neúplná, a tedy zavádějící. Za rizikového musí být považován, kdo prosazuje své cíle bez ohledu na české zájmy. Nepochybně též korporace, ať pocházejí odkudkoliv – pokud to lze u „globalizovaných“ vůbec určit,“ tvrdí Schneider.

V takových konglomerátech může podle něj být velmi výhodně skryto mnoho zpravodajských zájmů neznámého původu. Analytik je proto přesvědčen, že „většina negativních jevů spojených se zahraniční účastí se může týkat pouze zemí, které údajně „nejsou rizikové““.

Vzhledem k tomu tak trvá na tom, že ochrana ekonomických zájmů státu musí být důsledná, tedy „bez „přátelských“ zadních vrátek“.

Zpravodajská práce

Schneider následně soustředil svou pozornost i na to, jaké představy má BIS o zpravodajské práci. A následně je označil za „poněkud excentrické“.

„Co se například

ruských (čínských) „zpravodajských aktivit“ týče, zaměřovaly se dle její výroční zprávy především na prosazování ruských (čínských) zahraničně-politických zájmů, na zajišťování pozitivního obrazu Ruska (Číny) v Česku a na propagaci názorů a postojů Kremlu (Pekingu). Normálního člověka ale napadne: Co je na tom specificky „zpravodajského“? Analogické činnosti jsou rutinou zastupitelských úřadů všech zemí. Nesklouzává BIS do studenoválečnické mluvy, kdy se podobné propagandistické aktivity Západu značkovaly jako nepřátelské až subverzivní?“ ptá se Schneider.

Za nepřijatelné rovněž analytik považuje i kritiku BIS česko-čínské výměny studentů a akademických pracovníků.

„Copak západní státy dělají něco jiného? Nejsou USA největším „lovcem hlav“ na světě? Takto ideologicky motivované (nota bene nejen nevyžádané, ale ani zákonem nepřikázané) dezinformování veřejnosti je krajně nedůstojné, a věcně koliduje až s cíleným oslabováním ochrany ekonomiky,“ varuje Schneider.

Další ideologizovanost podle něj prostupuje při hodnocení hrozeb plynoucích z ruské a čínské kyberšpionážní aktivity. Analytik v této souvislosti poukazuje zejména na to, že zpráva BIS nepojednává o žádných jiných kyberšpionážních aktivitách.

„Echo24.cz s odvoláním na ČTK však 24. května 2020

zveřejnilo, že „nejčastějším zdrojem kybernetických hrozeb pro české organizace jsou Spojené státy, ze kterých pochází 33 procent hrozeb, 22 procent je od domácích hackerů, 17 procent pochází z Irska, osm procent z Nizozemska, sedm z Německa a pět procent ze Španělska“,“ citoval deník Schneider.

Vláda by podle něj měla v této souvislosti položit řediteli BIS otázku, aby „nevyhazovala rozpočtové prostředky a mohla činit efektivní opatření“.

Ústavnost

V té části zprávy, ve které BIS pojednává o ústavnosti, se podle Schneidera zcela nemístně píše o „dezinformační scéně složené z médií, která se prezentují jako nezávislá či alternativní“, jejíž protagonisté činí stále častěji „pokusy o očištění od přívlastku ‚dezinformační‘ a legitimizaci jejich názorů skrze tradiční a zavedená média“.

„Má snad BIS něco proti svobodě slova? To by bylo zcela protiústavní,“ upozornil Schneider.

Formulace vypovídající například o „činnosti proruských aktivistů, tedy prorusky smýšlejících osob, které svými aktivitami vědomě či nevědomě přímo napomáhají cizí moci“, jsou podle analytika vůbec zřejmou ozvěnou tuhé normalizace. Analytik vzhledem k tomu vyzývá k používání logiky.

„Pokud jsou si občané před Ústavou rovni, nehledě na politické přesvědčení, lze tedy usoudit, že aktivity proamericky, probritsky, profrancouzsky či proněmecky smýšlejících osob taky „vědomě či nevědomě přímo napomáhají cizí moci“?“ ptá se.

Podle Schneidera je však mnohem důležitější otázka, zda a jak je BIS aktivní vůči organizovaným skupinám osob, které vyvíjejí politickou činnost a jsou financovány ze zahraničí.

„Nebo jsou už doby otevřené společnosti pryč a opět už jen záleží na tom, je-li člověk „správně ideově orientován“, a není tudíž jako v době normalizace „pomýlen“ (dnešním slovníkem „dezorientován“)?“ shrnul celou věc bezpečnostní analytik Jan Schneider.