Hned v úvodu svého povídání Křeček píše, že se pokouší zamyslet nad tím, jak jsme za těch jednatřicet let naložili s hesly, pod nimiž tehdy lidé naplnili ulice a náměstí.

„Příležitost tu rozhodně byla. Demokracie, lidská práva, svobodné volby? Asi jsme si to tehdy představovali jinak…“ uvádí.

Odkazuje přitom na britský deník The Economist, který měl zveřejnit tzv. index demokracie 2019. Právě v něm totiž byla naše republika zařazena na 32. místo, a to s označením jako „demokracie s nedostatky“. Stejně tak podle Křečka analytická společnost uvádí, že „globální demokratické skóre“ je nejhorší od roku 2006, kdy se začala tímto problémem zabývat.

„Nejsme tedy v rozpacích nad efektivností demokratických hodnot v Evropě sami,“ připouští a pokračuje: „A navíc: zdá se, že události nepřesně nazývané uprchlickou krizí a zejména události koronavirové, které část společnosti považuje za nepřiměřený zásah do nabytých práv, nám ono skóre rozhodně nepozvedly. A bude hůř.“

Co jsou vlastně lidská práva?

Následně veřejný ochránce práv pokračuje tím, že neví, zda na to, co jsou ony „nedostatky“ naší demokracie, budeme mít s britskými průzkumníky stejný názor. Domnívá se ale, že spíš ne.

„Setkáváme se s tvrzením, že u nás nejsou respektována lidská práva. Toto matení veřejnosti je zcela zjevné, lidská práva jsou neprávem zmiňována i tam, kde jde jen o konkrétní politické cíle. Jako bychom ztratili povědomí, co to ta lidská práva vlastně jsou,“ připouští.

Domnívá se přitom, že v demokratickém státě přece může být zákonem upraveno např. soužití osob stejného pohlaví, ale souvislost s lidskými právy není tak přímá, jak se mnozí domnívají.

„Lidské právo žít po svém a usilovat o své štěstí přece nemusí být nikterak ztotožněno s určitým konkrétním obsahem právního termínu „manželství“. Ale pak v takových sporech jde spíš jen o souhlas nebo nesouhlas s konkrétní právní úpravou, nikoliv o zpochybňování lidského práva,“ je přesvědčen.

A v této souvislosti nabízí zajímavé srovnání. Podotýká totiž, že kritizování politiků a činnosti parlamentu se mnohým zdá být v pořádku, ale účastnit se takové práce již nikoliv.

„To raději dáme přednost volání po „lidských právech“…“ poznamenává.

Co je pro dnešní společnost důležité?

V další části se Křeček zaměřuje na to, že dnes považujeme určitou jednotu společnosti za klíčovou pro demokracii a často i právem „žehráme“ na to, že je země rozdělena.

„Jistě, určité množství názorů a představ, které sdílí podstatná část společnosti, jsou pro její fungování asi nezbytné. Ale obávám se, že v současné době je pro nás mnohem důležitější vytvořit ve společnosti takové podmínky, abychom spolu mohli souhlasit nebo nesouhlasit bez obav ze sociálního vylučování, z exkomunikace. Anebo dokonce obviňování z neúcty nebo nerespektu k lidským právům,“ uvádí.

A dochází k jednomu zajímavému zjištění: „Zdá se mi, že nesouhlas s minulým režimem v roce 1989 nebyl vystřídán společností tolerance a vzájemného porozumění. Od takové společnosti jsme daleko.“

Svobodné volby vs. demokracie

Křeček si také stojí za tím, že naši demokracii neposiluje ani to, jak zacházíme s takovým fenoménem listopadových dnů, jakým bylo volání po svobodných volbách.

„Dnes výsledek takových voleb není považován za demokratickou, respektovanou hodnotu, ale spíš za jakési nedorozumění způsobené nepochopitelným chováním části občanů, které je třeba co nejrychleji různými chvilkami napravit,“ píše.

Závěrem ještě přiznává, že na výsledku nejen evropských, ale i zaoceánských voleb vidíme, že pokud vítěze od poraženého dělí pár procent, neznamená to patrně velké vítězství myšlenek a názorů.

„Ale spíš jde jen o formální potvrzení okamžitých politických nálad, na nichž stavět budoucnost státu a národa může být velmi ošidné,“ doplňuje své nepříliš optimistické vzpomínání Křeček.