Demonstrace proti zaváděným omezením, která byla před několika dny rozehnána v Berlíně za pomocí vodních děl, je názornou ilustrací nevýhody tahu, kdy musí úřady evropských států volit mezi nutností zabránit kolapsu systému zdravotnictví, zmírnit následky pro ekonomiku a snížit nespokojenost obyvatelstva.

Realita však plány summitu zkorigovala a na pořad dne byla zařazena další mimořádně naléhavá otázka, která vyvstala v těchto dnech: dva „enfants terribles“ Evropské unie – Polsko a Maďarsko – provedly Bruselu další svinstvo a zablokovaly rozpočet unie na léta 2021 až 2027 (1,074 bilionu eur) a program obnovení evropské ekonomiky (750 miliard eur).

Evropa chtěla pomocí těchto rozpočtových plánů potrestat Varšavu a Budapešť za ustoupení od vysokých demokratických norem. V konečném důsledku ale sama spadla do vykopané jámy.

Potrestat chtěla zcela samozřejmým a nejbolestivějším způsobem – finančně. Polsko a Maďarsko jakožto příjemce dotací EU mají dost privilegované postavení, což je podmíněno mj. i geopolitickými faktory.

Problém je v tom, že není vůbec snadné jim odmítnout peníze.

Až donedávna podobné mechanismy v jednotné Evropa vůbec neexistovaly. Navíc se přijímala nejdůležitější rozhodnutí v EU na základě konsensu, musela to být společná pozice všech členů unie. Situace, v níž by dvě země hlasovaly pro to, aby připravily sebe samy o značné prostředky z evropského rozpočtu, se zdá být fantastickou.

V důsledku toho provedl Brusel v posledních měsících velmi složitou kombinaci. Na červencovém summitu bylo přijato rozhodnutí, které spojovalo budoucí výplaty s dodržováním norem právního státu a základních evropských hodnot. A koncem září Evropská komise zveřejnila patřičnou zprávu, jejímiž hlavními hrdiny (nebo spíše zlosyny) se staly zase Varšava a Budapešť.

A když zůstal už jen poslední krok k uskutečnění tohoto záměru, dvě skandální metropole proces zablokovaly a daly na srozuměnou, že si velmi dobře uvědomují, co se vlastně děje, a nepřipustí „politicky motivované“ rozdělení prostředků z evropských fondů.

Takže teď musí Brusel znovu hledat zastání proti Polákům a Maďarům, kteří obrátili proti EU její vlastní pravidla.

Právě v tom spočívá to nejdůležitější ponaučení z těchto událostí.

Západ na obou stranách Atlantiku byl nikoli náhodou po desetiletí příkladem a morální autoritou pro celou zeměkouli. Demokratické instituce a procedury, práva a svobody občanů tam skutečně byly a sloužily důkazem jeho převahy nad „nesvobodným světem“. A politický a správní mechanismus Evropské unie se stal skutečnou apoteózou západní demokracie.

Na námitky skeptiků, že podobný systém nemůže být efektivní a ani životaschopný v dlouhodobé perspektivě, odpovídali jeho nadšenci pohrdavě: ten systém ale funguje už mnoho let, a nejen funguje, ale i prosperuje, je přitažlivý pro desítky zemí a miliony lidí, protože to je skutečná demokracie, právě taková, jaká má být!

Mnohem méně lákavý rub evropského systému se ukazoval v posledních letech stále častěji. Stávalo se zřejmé, že věhlasné politické instituce, jakou je Evropský parlament, nemají reálné pravomoci, a že se reálná moc soustřeďuje v rukou anonymních bruselských byrokratů. Vzniklo podezření, které se pak změnilo v pevnou jistotu, že pro pravidelné uplatnění proslulé zásady konsensu se uchylují ti nejvlivnější členové unie k metodám zákulisního donucování, nátlaku a vydírání „mladších partnerů“. Stačí si vzpomenout, jak tomu bylo s protiruskými sankcemi: hned několik evropských zemí se otevřeně postavily proti jejich zavedení, kdy ale došlo k přijetí rozhodnutí, hlasovaly poslušně „jako ostatní“.

A nyní dvě země, přičemž z počtu nevelkých, nebohatých a všemi odsuzovaných odpadlíků od vyrovnaných řad evropské demokracie, snadno lámou tento systém jen proto, že byly dost tvrdohlavé, aby trvaly na svém a nebály se plout proti proudu.

Mimochodem má evropská demokracie ještě jeden rub, který je nyní vidět – velký význam „ručního řízení“. To ale také stále častěji selhává.

Odborníci považují za velmi pravděpodobné vystoupení z EU Polska a Maďarska, které už vytěžily maximum ze svého pobytu v unii, a jsou čím dál, tím méně zainteresovány na zachování statusu quo. Pro Brusel a západoevropské metropole zase odchod z EU těchto nenapravitelných buřičů může být nejvhodnějším řešením.

Jenomže ta nejtěžší rána bude přitom zasazena západní demokracii, a to jak ve skutečnosti, tak i v ideálních představách o ní obrovského počtu lidí v celém světě. Selhává až příliš často.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.