Polistopadové politické garnitury pompézně slavily dnešní den nejprve jako Den boje studentů za svobodu a demokracii, aby v roce 1999 studenty z názvu úplně vypustily. Ostatně proč ne. Mouřenín přece už vykonal svou práci a může jít, píše na facebooku Jaroslav Štefec

Dalších dvacet let tak byl 17. listopad "slaven" pouze jako Den boje za svobodu a demokracii. Název zcela syntetický, bezobsažný a nic neříkající. Trapná kouřová clona, snažící se překrýt historickou realitu zločinu, kterého se v roce 1939 dopustili Němci na českém národu ve snaze zlikvidovat českou inteligenci, zlikvidovat české vysoké školství a vymazat nás definitivně z mapy světa. Tehdy se jim to ještě nepodařilo.

Rád bych věděl, kolik asi studentů genderových oborů různých "universit" by vědělo, kdo byl Jan Opletal a co se vlastně v noci z 16. na 17. 11. roku 1939 v tehdejším Protektorátu stalo. Ostatně bylo to právě toto výročí, od něhož se odvíjely události v Praze roku 1989 a následné třicetileté zuřivé nastolování pravdy, lásky, svobody a demokracie až do dnešní smutné podoby české rádoby státnosti. V jejímž rámci ti zřejmě demokratičtější, pro pravdu a lásku více zapálení "aktivisté" pro obveselení veřejnosti vyhazují do odpadových košů kytice a věnce, pokládané na různá pietní místa "protivnými stranami", zejména premiérem a prezidentem republiky.

A bohužel, doba "vygradovala" i do smutné podoby dnešního českého (ne)vzdělávacího systému, v němž musí "demokraticky" sedět vedle sebe v lavicích děti s IQ 130 a 70, matematika je považována za nástroj ďáblův a multikulturalismus je propagován jako úžasný model soužití národů. Systému, chrlícího každoročně stovky absolventů absurdních studijních oborů, kromě "práce" v neziskových organizacích nepoužitelných téměř k čemukoliv jinému. Možná ještě tak k vyskladňování zboží ve velkoskladech nadnárodních korporací. Například Amazonu.

Přemýšlel jsem, jak co nejlépe zakončit úvahu nad dnešním svátečním dnem. Bohužel, nenašel jsem fotografii ze závěrečné scény filmu "Planeta opic", v němž hlavní hrdina klečí na břehu oceánu před napůl zaneseným a zaplaveným torzem sochy Svobody, zoufale tluče pěstí do písku a říká zlomeným hlasem: "Tak se vám to přece podařilo!" Použiji proto fotografii tematicky sice poněkud odlišnou, navíc ze současnosti, z reálného života, jejíž atmosféra si ale se závěrečnou scénou americké sci-fi nezadá ani v nejmenším: