Co nám k tomu řeknete pane Zbořile?

„To je dobrý nápad pro „historické okénko“ webu Prvnizpravy.cz. Podle vyjádření současných divadelníků se zdá, že  současné divadelní prázdniny, ke kterým dochází díky koronavirové pandemii, jsou horší než když vyhořelo Národní divadlo, než se podařilo jej znovu vymalovat a dát jej do pořádku. To je jako kdybychom zapomněli, že tehdy těch divadel nebylo tolik jako dnes, že to byly většinou kočující společnosti a Národní divadlo bylo v Praze v podstatě jediné, ke kterému se upírala ideologie českého národního hnutí v návaznosti na obrození a politické probuzení českého národa,“ uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Kolik máme divadel dnes?

„Dneska, pokud se nemýlím, máme všech divadel na území České republiky asi 350, možná o nějakou desítku víc. Z toho je většina divadel dotována, někdy i ta, která jsou  komerčními společnostmi, ale stát na ně přispívá. A pak máme divadla, která jsou v gesci státu. Těch je asi třetina, ale dotace na všech 350 divadel se pohybují kolem částky trochu větší než čtyři miliardy korun ročně. O tom se těm, kteří opravovali vyhořelé Národní divadlo před drahnými lety ani nezdálo. Tehdy se  Národní divadlo stavělo z lidových sbírek. Vlastně nejenom lidových, dokonce František Josef I. přispěl svým dílem, to znamená i panovnický rod a hlava státu  přispěla, ale jinak se  to skutečně sbíralo korunka ke korunce,   anebo kámen ke kameni a bylo to jakési velké celonárodní hnutí,“ říká Zdeněk Zbořil.

Dnes by lidé také sbírali na divadla korunku ke korunce?

„Dneska to vypadá trochu jinak, dnes se spíš lidi díky nešťastným vystoupením některých divadelníků od divadel odtahují, ale možná je to také proto, že úroveň současného divadelnictví je jiná a jinak přijímaná než kdysi v roce 1883. Dneska uvedení Libuše v Národním divadle nevyvolá žádnou euforii, ale tehdy mezi třemi pražskými divadly to byl akt téměř národního sjednocení. S tou dnešní dobou je to zajímavé spojit také proto, že nejenom jednotlivá divadla se uměla o sebe dobře postarat a vydělávat,  ale některá jsou naopak, stejně jako v minulosti, ve stavu ohrožení a zřejmě i zaniknou, alespoň ta, která si nedokáží vymyslet nějaký program sebeprezentace.  Jako například olomoucká opereta s kaleidoskopem zpěvů na melodii francouzského šansonu, který měl v češtině  název „Podívej, kvete růže“. Ve francouzštině by to bylo optimističtější „l´important c´est la rose, l´important…“.  Mně se zdá jako kdyby se vytratila ta jistým způsobem archaická, starobylá, ale nicméně zažitá poetika českého divadla a zřejmě si z těch 350 institucí nejméně dvě třetiny budou muset hledat nové programy a nové způsoby své prezentace a sebeprezentace,“ dodává Zdeněk Zbořil.