Jaké máte zkušenosti s on-line výukou studentů?

Ondřej Hník: Jako vysokoškolský vyučující jsem letos poprvé zažil, že se semestr vůbec nerozběhl, a rovnou začala distanční výuka. Rád bych ještě upřesnil, že výuka on-line je jen jedna z možností takzvané distanční výuky, tedy výuky „na dálku“. Já osobně on-line příliš nevyučuji, používám jiné dostupné prostředky, zadávání a vyhodnocování úkolů přes email nebo Google Classroom a podobně.

Může on-line výuka plnohodnotně nahradit skutečnou přednášku pedagoga v univerzitní aule?

K výuce on-line jsem, upřímně řečeno, velmi skeptický. Výuku on-line vnímám jako masku pro veřejnost, uklidnění veřejnosti, že se něco děje, že se nějak vyučuje, že se žáci a studenti bez přerušení vzdělávají. Vím, že se teď řada lidí, především těch, kteří nikdy nevyučovali, asi velmi podiví a nebude se mnou souhlasit, ale já osobně vidím efektivitu výuky on-line tak na 5 až 7% normální kontaktní výuky.

Řada lidí se domnívá, že učitel zprostředkovává především informace a že výuka je hlavně „o informacích“. Jak tuto domněnku vnímáte vy?
To je naprostý omyl. Učitel přirozeně zprostředkovává (a má zprostředkovávat) kromě znalostí (což v žádném případě nejsou a nemohou být izolované informace!) také dovednosti, hodnoty a postoje. A především sama sebe. K tomu, aby svým žákům nebo studentům vůbec něco mohl dát, aby je vůbec něco mohl naučit, potřebuje nejdřív získat jejich důvěru, otevřít jejich mysl a jejich srdce. A to, ať se na mě nikdo nezlobí, nelze dělat on-line ani jinak na dálku.

Jen na dokreslení k tomu, co jsem řekl: Mnoho lidí z veřejnosti se skutečně domnívá, že učitel může přijít do třídy nebo přednáškové místnosti a rovnou do žáků nebo studentů něco hrnout. Takoví učitelé skutečně existují. Já osobně jsem ale přesvědčen, že takový učitel je jen chrlič, robot na hrnutí informací, nikoli opravdový učitel.

Jsou pedagogové v České republice technicky vybaveni na to, aby mohli on-line výuku studentům vůbec poskytnout?

Nemohu samozřejmě mluvit za všechny, ale troufám si tvrdit, že nikoli. Jako vysokoškolský pedagog jsem řadu let vedl praxe studentů – budoucích učitelů na základních a středních školách. Také jsem v minulosti sám vyučoval na základní škole a mám za manželku učitelku, díky tomu všemu znám osobně stovky kantorů. A o většině z nich vím, že technicky vybaveni nejsou.

Otázkou také je, co je to ona „vybavenost“, viďte?

Pochopitelně. I kdyby každý učitel disponoval kvalitním počítačem nebo notebookem s kamerou, měl sluchátka, mikrofon, skvělý signál nebo data (učitelé si toto všechno musejí opatřit z vlastních zdrojů!), zdaleka to podle mě neznamená, že mají učitelé podmínky na výuku on-line. Víte, ať si čtenáři tohoto rozhovoru sami upřímně zodpoví otázku, zda by v případě, že by byli postaveni do role učitelů v dnešní době, chtěli „natáčet“ svůj vlastní obývák nebo kuchyňský kout, popřípadě také jiné členy domácnosti jako nechtěnou kulisu a zvuky z vlastní domácnosti. Zda by byli ochotni zcela přizpůsobit chod domácnosti výuce on-line, tedy například nechodit do obýváku nebo do kuchyně v době, kdy má učitel výuku prostřednictvím internetového vysílání, což bývá většinou celé dopoledne. A co teprve třeba učitelé, kteří se svým partnerem nebo partnerkou sdílí jen jednu místnost s kuchyňským koutem. Samozřejmě, že se ta samá situace zrcadlově týká i domácností s dětmi, pro které je výuka on-line povinná.

Znamená on-line výuka pro studenty nejenom vysokých, ale i středních škol, vážnou překážku k jejich vzdělávání se?

Já to tak podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vnímám. Vracím se k tomu, co už jsem řekl: Bereme-li na vědomí jako součást plnohodnotného vzdělání dovednosti, hodnoty a postoje, které dohromady tvoří výrazně větší a závažnější celek než samotné znalosti, pak téměř k žádnému vzdělávání formou výuky on-line nedochází. I když se učitelé mohou doslova přetrhnout a v rámci distanční výuky, resp. výuky on-line dělají své maximum a jsou vytíženi mnohem více, než by byly za normálního režimu, za fungování škol. Na druhou stranu ze strany institucionálního vzdělávání neznám plnohodnotné alternativní řešení. Teď je to zkrátka na rodičích a jejich zodpovědnosti za děti.

Pro koho je on-line výuka největší zátěží? Pro samotné pedagogy, studenty nebo třeba jejich rodiče?

Troufám si tvrdit, že pro pedagogy, ale to neznamená, že bych si nebyl vědom všeho, čím teď musejí procházet jak žáci a studenti, tak jejich rodiče. Je mi upřímně líto všech „zúčastněných“, ale musíme to zkrátka přetrpět. Z kantorů jsou na tom podle mého názoru nejhůř učitelé žáků 1. a 2. ročníků základních škol. Šesti a sedmileté děti ještě nemají základní učební návyky, jsou od podstaty velmi hravé, kontaktní, přitom on-line výuka často nutí učitele proti své vůli z učiva i metod „vytáhnout“ pouze drilovou a kognitivní složku, a upozaděno je činnostní, herní, názorné a empirické učení. Jsem přesvědčen, že učení se empirií je zcela nezastupitelné. Děti si potřebují řadu věcí ohmatat a tak podobně, nikoli jen vidět. Výuka on-line je založena na vizualitě, která ovšem není samospasitelná. Při výuce on-line jsou děti převážně „přišpendleny“ před obrazovkou, což je další problém, který jde proti plnohodnotnému učení. Představte si takovou výuku prvopočátečního čtení a psaní, nácvik psaní písmen a číslic, nebo budování představ v matematice. Z toho jde plnohodnotně udělat on-line jen nepatrný zlomek. Při nácviku psaní potřebuje učitel žáky obcházet, vést jim ruku, individuálně poradit atp. Při budování matematických představ děti potřebují manipulovat s předměty, odhadovat vzdálenost, odhadovat nebo počítat množství, krokovat, měřit, porovnávat atp. Ať si čtenáři tohoto rozhovoru sami zodpoví otázku, nakolik je toto možné při výuce on-line. Zcela samostatným tématem by byla socializace dítěte v dětském třídním kolektivu, upevňování pravidel a podobně. Dále je potřeba si uvědomit, že existují rodiny, kde jsou dokonce dva kantoři a děti školního věku. Sám takové rodiny znám. Obdivuji je, že se vůbec ještě drží, že se ještě nezhroutili. Už jen domácnost, kde jsou dva učitelé, je plně vytížená až přetížená. Tam, kde jsou dva učitelé a ještě děti, je situace velmi těžká, možná i vyhrocená, možná logisticky neřešitelná.

Nemáte obavy z toho, že by se on-line vzdělávání mohlo stát trendem i po ukončení nynější pandemie koronaviru?

Nyní mám shodou okolností rozepsanou knihu antiutopického žánru (s rukopisem jsem teprve na začátku), ve které se přesně tohle v rámci jejího fikčního světa děje. Obavy možná řada lidí má, ale já osobně věřím na zvrat globální situace ve světě a na lepší svět, ve kterém už zavedení výuky on-line (po skončení koronaviru) a další nesmysly nebudou mít místo.

Pojďme nyní k příjemnějšímu tématu, než je české školství. Minulý rok jste navštívil Ruskou federaci. Která metropole Ruska na Vás nejvíce zapůsobila a proč?

Jednoznačně Petrohrad. Jeho atmosféru jsem vnímal velmi intenzivně, na každém kroku. Zdejší třídy, ulice a pravoslavné kostely a chrámy jsme procházeli třeba i mnohokrát po sobě, aniž by nás to omrzelo, na nábřeží bychom vydrželi stát a dívat se na plynoucí vody širokánské řeky Něvy snad donekonečna. V Petrohradu člověk cítí přítomnost vody velmi intenzivně. Kromě toho, že je Petrohrad protkán vodními kanály, jste tu v těsné blízkosti Finského zálivu. Vzduch je tu nasycen vlhkostí. Plavba lodí po řece Něvě a po petrohradských kanálech je zážitkem na mnoho let, ne-li na celý život. Stejně tak noční otvírání mostů.   

Když jsme navštívili Zimní palác (dnes součást světoznámé galerie Ermitáž), zcela otevřeně se přiznám, že jsem zanedlouho přestal vnímat obrazy a exponáty, a soustředil se potom už na samotné interiéry paláce. Ty jsou svojí nádherou ohromující, doslova mi to bralo slova, jen jsme se tiše a pomalu přesouvali ze síně do síně a nevycházeli z údivu. Samostatnou kapitolou by byly petrohradské bílé noci, ty jsme taky zažili, protože jsme Petrohrad navštívili na samotném začátku července.

Ruská kultura je i dnes fascinující, viďte?

Samozřejmě. Ruská literatura, ruská hudba, ruský balet, ruská architektura (to je jen součást výčtu, který asi není netřeba rozvádět do úplnosti) tvoří nedílnou součást světové literatury, světové hudby a třeba světového baletu a architektury bude vždy výraznou a nesmazatelnou inspirací pro jiné národy i epochy. Samozřejmě je tu i kultura „života“, třeba živá tradice pití čaje, ruská čokoláda a ruské dortíčky, cibulovité střechy kostelů a chrámů, které navozují až pohádkový dojem, atmosféra pravoslavných chrámů uvnitř, to vše vás uchvátí.

Víte, právě vyšla má kniha pro děti a mládež Můj atlas Evropy (Praha: Albatros, 2020). Snažil jsem se právě v něm poukázat na Ruská evropská nej a na důležitost ruské kultury vůbec.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.