O žádné bratrství, solidaritu či dokonce pravdu a lásku v dnešním pojetí „levice vs. pravice“ opravdu nejde.
Tak levice dostala v posledních volbách zase na frak. Slušelo by se ovšem říci, že se jedná spíše o pseudolevici, alespoň v případě ČSSD určitě. A lepší už to nebude. Přinejmenším s obrazem levice, jak jej známe z minulosti. Tedy levice teoreticky vázané na Karla Marxe, případně Lenina či další myslitele, ale dnes prakticky přisáté na vemeno neoliberální kapitalistické moci. Tak jako tak můžeme být samozřejmě u nás v Čechách klidní, žádná změna se nekoná a bez pokynů ze Západu ani konat nebude. Ostatně, jak by dopadl takový pokus, jsme mohli sledovat v Řecku v roce 2015. Zájemcům o zprostředkování toho, co se tehdy mezi čerstvě zvoleným levicovým vedením Řecka a orgány Evropské unie stalo, nabízím film „Dospěláci v místnosti“.
Není divu, že se šíří ztráta důvěry a soudržnosti občanů, dalo by se hovořit až o atomizace společnosti. Tento trend můžeme pozorovat jak ve Spojených státech, tak v českých zemích, stejně tak jako všude v Evropě. Ztráta důvěry ostatně stála za porážkou komunistických stran východního bloku počínaje Sovětským svazem a konče Československou socialistickou republikou. Dnes podobně kandidáti na vedoucí funkce ve státě ztratili ve vzájemných soubojích jakékoliv zábrany, a tak není divu, že je ztrácí i jejich voliči. Nechutnost kampaní od Spojených států po Českou republiku překračuje všechny myslitelné meze. Bohužel dno politické nekultury leží každým rokem níže, než jsme si dokázali představit. Spadli jsme prostě společně a nerozdílně do žumpy.
Soudržnost celku je uskutečňována kombinací tlaku moci, tedy těch, co jsou zrovna u vesla, a ekonomického či sociálního nátlaku. Předpokladem je samozřejmě nacionální a kulturní sebeuvědomění takové společnosti. Západ se svým pojetím soukromých zisků a společenských ztrát je odsouzen k úpadku. Západ hlásající individuální odpovědnost a praktikující kolektivní nezodpovědnost na úrovni vlád, správních, dozorčích či jiných rad a komisí krachuje. Systém, kde mocní manipulují s loutkami v čele států, je odsouzen k válce či konfrontaci, tedy řešením, na která je sice zvyklý a která mu jdou opravdu dobře, nicméně záruku konečného vítězství nikdy neměl a mít nebude.
Bohužel, válka, ve které bude kapitalismus postkoloniálního Západu poražen, může být válkou poslední. Hra na nenulový součet skončí s nulovým součtem jak pro vítěze, tak pro poražené. Mínusy nebude mít kdo sčítat. Nejen v důsledku použití atomových bomb, ale mnohem spíše s použitím jiných, méně viditelných zbraní. Dnešek nám více než kdy jindy ukazuje, že současná i budoucí světová válka se vede neviditelnými zbraněmi, z nichž čelní místo pravděpodobně zaujmou ty biologické.
Tragikomicky se tak jeví nákupy samohybných děl a dalšího drahého šrotu pro potřeby nebezpečných her České armády. Samozřejmě za podpory pseudolevicové ČSSD. Covid necovid, krize nekrize, střílet se musí, i kdyby na chleba nebylo. Naše levice tak stále čeká na Kašpárka, který v rukou loutkovodiče vymete nehodného krále a usedne na jeho místo. Jde však o čekání na Godota, marné čekání, Kašpárky na trůně už jsme tu měli.
Komunistický manifest byl geniální a účinnou zbraní konce 19. a začátku 20. století podobně jako v 15. století kalich, cep, sudlice a řemdich. V 21. století však k porážce mocných gaunerů tohoto světa stačit nebude. Svět na moderní Manifest budoucí doby teprve čeká. A dost možná, že se ho nikdo nedočká, neboť úspěchy na poli vědy ve spolupráci s přírodou či čertem (každému dle jeho víry) působení „člověka rozumného“ na této planetě ukončí. Dost možná, že Boha vesmíru ta zábava člověčí už tak nějak nebaví. Možná se otočí zády k třeskuté silvestrovské řachandě a reklamě na novou kolekci bůhvíčeho nejpotřebnějšího a v nestřežené chvilce vědec či vyznamenaný generál otevřou Pandořinu skříňku, v důsledku čehož po nás nastane veta natotata. Pěkně elegantně a bez rámusu.
Související články: