Hned v úvodu svého povídání Hampl zmínil status, který na svém Facebooku dříve zveřejnila advokátka, antifeministka, veřejná aktivistka a bývalá ministryně Daniela Kovářová. Zněl následovně:

„Ptám se vás, přátelé, vojáci, politici, stratégové, historici. Jak zní razantní odpověď na vídeňský útok? Co byste dělali mít všechny pravomoci a oprávnění? Jaká opatření byste přijali? Znáte lék na sebevražedné atentátníky? Je čas přistoupit od slov účasti k činům.“

Podle Hampla se sešly se desítky odpovědí. Některé z nich popisují různé aspekty toho, co kdysi stručně shrnul prezident ČR Miloš Zeman: Zavřít hranice, zahájit deportace, vyzbrojit obyvatelstvo.

„Jedni mluví o kontrole mešit, jiní o zákazu islámu, další o plotech na hranicích, jiní o výcviku domobran… Všechno to jsou správné odpovědi. Vedle toho se ale pokusím vypíchnout aspekt morálně-společensko-právní,“ připouští Hampl a pouští se do úvah.

Za příklad si bere Rakousko a snaží se popustit uzdu fantazii. „Představme si, že by třeba v Rakousku vládl statečný premiér, který by chtěl svou zemi opravdu bránit, a který by měl v parlamentě dostatečnou podporu. Rychle by zjistil, že jeho jakýkoliv krok okamžitě naráží na právníky. Cokoliv podnikne, džihádisté či multikulturní aktivisté to dají k soudu,“ uvádí.

To by podle něj v nejlepším případě znamenalo zdržení o celé roky, než doběhnou všechny odvolací procedury. „Součástí odpovědi by tedy muselo být zrušení soudů či přímé řízení justice, s celým tím obrovským prostorem pro zneužívání moci,“ míní.

Je zde řešení…

„Dějiny evropské civilizace nicméně znají řešení. Rozlišování mezi mírovým a válečným stavem. Z hlediska práva, společenských vztahů i převládajících postupů,“ myslí si a následně vysvětluje proč.

Hampl totiž argumentuje tím, že za mírového stavu existují zákony, jejichž porušení se většinou vyšetřuje. Takové vyšetřování by přitom mělo mít podobu řádného procesu s obhájcem, žalobcem, soudcem, možností odvolání atd.

„Předpokládá se, že pachatelé svými činy sledují nějaký svůj zájem (např. obohatit se nebo ublížit nenáviděné osobě). Jen zřídka je cílem zničit celou společnost. A pokud se to stane, pachatel stejně nemá dostatečné prostředky, aby to realizoval.

Upozorňuje však také na to, že kromě mírového stavu ale existuje i ten válečný.

„Nikoliv válka v symbolickém smyslu jako válka proti epidemii, hladu, globálnímu oteplování nebo čemukoliv jinému. Jde o skutečnou válku. Pokud bychom měli shrnout rozdíl do jediného bodu, pak jde o to, že v míru reagujete na zločin vyšetřováním, zatímco ve válce reagujete na úder protiúderem. Neřešíte, jestli zasáhnete stejného ostřelovače nebo stejného pilota bombardéru. Snažíte se způsobit nepříteli co největší lidské ztráty nebo jiné škody,“ uvádí.

Jaké má vláda jiné možnosti řešení současné situace?

Ve svém komentáři se odborník pokusil zaměřit i na to, jak by se k věci tedy mohla nebo měla postavit společnost či přímo vlády zemí.

„Když vám obsazují zemi, je absurdní řešit vinu jednotlivých lidí, zatýkat je předepsaným způsobem a každému poskytovat právo na soudní proces. Strany na sebe prostě střílí. To nemusí znamenat, že zcela mizí pravidla. Nadále by měli být například rozlišováni bojovníci a civilisté. Pořád existují válečné zločiny, které se vyšetřují a trestají. Ale těžko si představit, že obklíčíte nepřátelskou jednotku a její velitel se bude domáhat advokáta,“ vysvětluje.

Je také přesvědčen o tom, že pokud by džihádisté začali být pokládáni za bojovníky, přineslo by jim to určité výhody. Proč?

„Když se džihádista vzdává, musíte jej vzít do zajetí. Nemůžete jej trestat za to, že bojoval. Ale na druhou stranu platí, že čehokoliv se dopustí proti civilistům, bude pokládáno za válečný zločin. V zajetí může být držen neomezeně dlouho – až do konce války. Spolupráce s ním bude pokládána za vlastizradu se všemi důsledky. Bude pro něj platit povinnost nosit řádné označení a zákaz skrývání zbraní – v opačném případě může být bez soudu na místě zastřelen,“ objasňuje.

To, co ale považuje za důležité, je fakt, že to především umožňuje myslet úplně jinak. Podle Hampla totiž již základní otázka nebude znít, jestli tento konkrétní džihádista porušil zákon, a jaký mu má být udělen trest, ale – jak zničit infrastrukturu a ideologii, kterou tento džihádista zastupuje, v tomto případě islám.

„Vedle toho může v celých oblastech společnosti fungovat běžné právo. Je možné vyšetřovat zločiny, vést trestní stíhání, rozhodovat spory o dědictví apod. Bez toho, že by soudci zasahovali do věcí vedení války. Společnost, která neumí přejít z mírového stavu do válečného je odsouzena k tomu prohrát každou válku,“ uzavřel svůj komentář Petr Hampl.