Přitom činný prezident, který vyhrál minulé volby s velkým náskokem před soupeři, zklamal většinu spoluobčanů již na začátku prvního volebního období, ale stejně má dost dobré šance na znovuzvolení (když ho samozřejmě nepřinutí nějaká odhalení, aby se vzdal kandidování).

Avšak nespokojenost z elity je pouhý následek celkové krize. Většina lidí se dívá do budoucna s rostoucími obavami, že se jejich země brzy změní k nepoznání.

Ne, není to Ukrajina, je to Francie. Ano, takové jsou francouzské reálie. Průzkum veřejného mínění, na který se odvolává list Le Figaro, ukázal, že lidé jsou zklamáni volbami. Počet nespokojených roste již dávno, ale když před minulými volbami roku 2017 jich bylo 60%, pak dnes celých 79%!

Čtyři pětiny Francouzů nechce hlasovat za systémové politiky, většina z nich prostě nehodlá hlasovat v prezidentských volbách, kdežto jiní budou hlasovat za antisystémové kandidáty, tedy za „pravicovou“ Marine Le Penovou, nebo „levicového“ Jeana-Luca Mélanchona (jsou také další známí političtí oponenti, ale jejich popularita je podstatně nižší).

Le Penová je již několik let nejpopulárnější francouzská politička, také podle nového průzkumu hodlá za ní hlasovat 18%. Je to víc než za prezidenta Macrona, který získal pouhých 16 procent. Na třetím místě je Mélanchon s osmi procenty. Taková je tedy konfigurace rok a půl před prezidentskými volbami, a méně než rok do zahájení předvolební kampaně.

Dokáže znovu zvítězit uměle slepený Macron vedle dvou ideologicky motivovaných politiků? Ano, samozřejmě. Podle průzkumů je za něj ochotno hlasovat v druhém kole, do kterého postoupí znovu s Marine Le Penovou, 31% dotázaných, zatímco nesystémovou rebelantku podpoří pouhých 25%.

Takže je to hotová věc? Ne, protože rozdíl mezi nimi je stále menší. V roce 2017 předstihl Macron, jenž byl záměrně zkonstruován jako „nový politik, nepatřící k žádné elitě,“ v druhém kole Le Penovou prakticky s dvojnásobným náskokem. Takže systém zachování sebe u moci, který vybudovaly francouzské elity, nejen má poruchu, ale začíná se ničit.

Podstata tohoto systému spočívá v marginalizaci a zablokování nesystémových politiků. Radikálních názorů mají ve Francii dost jak zprava, tak zleva (až po trockisty, kteří získali dost hlasů), avšak přece jen je nějaká příčina jejich existence? Není to snad bankrot a degenerace systémových hráčů, vládnoucí elity? Ano, samozřejmě. Ale tomuto systému, který katastroficky ztrácí popularitu, se přece jen daří prosadit své kandidáty. Jednají přitom podle zásady „rozděl a panuj,“ démonizují antisystémové síly, prodávají staré „systémové“ zboží jako nové, revoluční (jak tomu bylo s Macronem). Jenže funguje to stále hůř a hůř, protože není snadné najít „své“ kandidáty (podvodník Sarkozy, měňavka Hollande, překvapení Macron), a je stále těžší démonizovat soupeře.

Cožpak je Le Penová nacistka? Je vlastenka a větší gaullistka než ostatní francouzští politici dohromady, jak ve vnitřní politice, tak v zahraniční. Vždyť nynější Pátou republiku založil právě de Gaulle, a právě generál je stále ještě vzorem francouzského prezidenta.

Přitom de Gaulle, který se postavil do čela Francie po osvobození spojenci, byl brzy vytlačen stejnou systémovou elitou, která chtěla vládnout v zemi stejně jako před katastrofálním vítězstvím Německa. Tedy bez silných a nezávislých osobností jako de Gaulle. Vládnout se jim ale dařilo stále hůř a hůř a všechno skončilo krizí roku 1958, po které se de Gaulle vrátil k moci a byla založena Pátá republika.

I když Le Penová nemá takové zásluhy o Francii jako de Gaulle v čtyřicátých letech, je dnes stejně nepřijatelná pro elitu jako de Gaulle před rokem 1958. Nepouštějí ji k moci, ale jak dlouho se to bude dařit? Po každých volbách roste její podpora, také věk jí dovoluje účast v několika dalších hlasováních. Marginalizovat Le Penovou se daří pokaždé hůř a její šance jako budoucí prezidentky jsou stále větší, protože systémoví politici ukazují svoji neschopnost překonat krizi v zemi, krizi, kterou vytvořili sami, ať se mermomocí snaží přebrat nesystémovým jejich program a hesla, ať se mermomocí snaží tvářit jako lidoví a opravdoví. Skutečnost, že Francouzi nedůvěřují elitě, je problém elity a nikoli Francouzů. Někdo musí prohrát.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.