Příčina toho všeho tkví ve dvou rychle sílících a tvrdě mezi sebou bojujících procesech.

Na jednu stranu si evropské vlády konečně uvědomily nebezpečí radikálního islamismu, jehož rozvoji po dlouhá léta samy vytvářely příznivé podmínky. V těchto zemích, v nichž mimochodem hraje první housle právě Francie, rychle sílí boj s tímto nebezpečným jevem. Dá se diskutovat o smyslu a účinnosti zvolené taktiky, ale z hlediska současného západního světa jde skutečně o dost tvrdé způsoby.

Na druhou stranu Recep Tayyip Erdogan sám sebe na světové scéně stále hlasitěji prohlašuje za ochránce a zastánce všech muslimů na světě. A nynější aktivity Evropy interpretuje jako válku proti islámu jako takovému.

Krize ve vztazích mezi Evropou a Tureckem kvůli tomuto problému zrála již dost dlouho, ale právě v říjnu se podstatně vyostřila.

Na začátku měsíce přednesl Emmanuel Macron projev, jenž měl velký ohlas. Odsoudil v něm rozšíření „ghett“ ve Francii a „islamistický separatismus“. Prohlásil, že v zemi je třeba vybudovat „osvícený islám“, a představil příslušný akční plán. Po dvou týdnech otřásla Evropou zpráva o bestiální vraždě francouzského učitele, který ukázal žákům karikatury proroka Mohameda. Okamžitě následovala reakce vlády.

Připravuje se deportace 231 předpokládaných extremistů. Již byla vypovězena bosenská rodina, která použila násilí vůči „dceři a neteři“ za to, že chodila s křesťanským chlapcem. Samotná dívka, kterou příbuzní oholili a zbili, zůstala ve Francii pod patronátem sociálních služeb. Po dosažení plnoletosti má získat povolení k pobytu. Francouzské ministerstvo vnitra hodlá rozpustit několik muslimských organizací, přičemž ministr Gerald Darmanin je označil za „nepřátele Francouzské republiky“.

V Německu mají vlastní starosti

Minulou středu se konal v berlínské mešitě Mevlana přímo během modlitby policejní zákrok za účasti půldruhé stovky důstojníků. Příčinou zákroku však nebylo podezření z extremismu, ale z podvodu. Podle mínění policie se tři zástupci mešity obrátili bez legitimních důvodů na stát pro protikrizovou pomoc v souvislosti s koronavirem.

Dalším incidentem, který způsobil velký rozruch, bylo odmítnutí soudu poskytnout německé občanství muslimovi, který žil v Německu téměř dvacet let, kvůli tomu, že na ceremonii předání dokladu o občanství nestiskl ruku úřednice.

Právě kvůli všem těmto událostem obvinil Erdogan Evropu, že „otevřela frontu proti muslimům“, a předpověděl její brzký konec. Existuje podezření, že s ním bude souhlasit mnohem víc lidí, než by si přál Macron a jeho kolegové z EU.

Značná část opatření podnikaných dnes v Evropě dokáže skutečně vzbudit minimálně podiv a maximálně aktivní odpor, a to nejen u vyznavačů islámu. Rozsáhlý policejní zákrok v mešitě během modlitby se například zdá poněkud zbytečným pro boj s drobným podvodem. A jen líní neomluvili o zjevné hlouposti francouzské politiky, která vážně počítá s tím, že k integraci muslimů přispěje demonstrace karikatur urážejících jejich náboženství.

Tohle všechno by se dalo vysvětlit jednotlivými nepodařenými rozhodnutími a náhodnými excesy.

Horší je ale něco jiného: Evropa dnes narazila na časovanou bombu, kterou sama vytvořila, a jejíž sílu stupňovala několik desetiletí.

Politika otevřených dveří, politické korektnosti, respektování cizí identity a názorů nebyla vůbec prázdnými slovy. Stály za ní reálné a velmi významné skutky. Evropa skutečně přijímala migranty, legalizovala je, financovala, často dokonce pobouřeně odsuzovala země, ze kterých byli tito chudáčci nuceni uprchnout, aby se zachránili před represemi. To vše se konalo za doprovodu libozvučných prohlášení o demokracii, lidských právech a svobodách.

A náhle se zjistilo, že je všechno jinak. Že v rodině Čečenců, kteří utekli z hrozného Ruska a dostali politický azyl, vyrostl terorista, který uřízl hlavu učiteli. Že síly, jež byly ještě včera považovány za umírněné a loajální, byly dnes označeny vládou za národní hrozbu. Že Kolektiv proti islamofobii ve Francii, jedna z nejznámějších podobných organizací, která měla státní financování a daňové úlevy, je, podle ministra vnitra, „nepřítel Francouzské republiky“.

Tento ministr mimochodem hodlá navštívit Moskvu v naději dohodnout se na navrácení radikálních islamistů do Ruska, kteří z něj uprchli, a které Francie dvě desetiletí považovala za bojovníky za svobodu a za oběti Kremlu, a proto jim poskytovala všemožné úlevy.

Evropské úřady prostě nemají srozumitelná vysvětlení pro tyto události, protože by pak měly přiznat zásadní chyby celé své migrační a integrační politiky posledních desetiletích a jejích samotných ideologických základů.

Místo toho znějí nepřesvědčivé výmluvy a často se konají neohrabané akce, jež vzbuzují rozpaky a odpor dokonce i u muslimů vzdálených radikalismu, kterým se obvinění Erdogana na adresu Evropy zdají dnes stále více odůvodněnými.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.