18. října 2020 vypršel termín omezení vojenské technické spolupráce světového společenství s Íránem, což stanoví rezoluce č. 2231 Rady bezpečnosti OSN z července 2015. Poskytuje to samozřejmě nové možnosti pro dodávky zbraní této zemi.

Írán jako dovozce zbraní

Začnu tím, že nové možnosti vznikají v tomto případě nejen pro dodávky Íránu vojenské techniky, ale také pro průhlednější vývoz produkce íránského vojenského průmyslu do jiných zemí. Íránský velvyslanec v Moskvě Kásem Džalali říkal v interview pro ruská média, že Teherán dosáhl vysoké úrovně zabezpečení sama sebe zbraněmi a je také připraven zahájit vývoz zbraní po zrušení zbrojního embarga. Myslím, že výrobky íránských zbrojařů budou zajímat četné asijské a africké země, které jsou loajální vůči muslimskému státu.

Čím je silný íránský vojenský průmysl, který dost dlouho existoval v podmínkách zákazu technické spolupráce s předními světovými státy? Írán úspěšně založil a vyvinul vlastní výrobu balistických raket. Jsou to raketové systémy Fateh-110 o doletu do 300 km, které již dodává například Sýrii, a dokonce je tam vyrábějí na licenci. Na základě rakety Fateh-110 se vyvíjí přesnější varianta, která je s to zasáhnout bodové cíle na velké vzdálenosti. Dnes pracují v oblasti raketových systémů povolených k vývozu asi jenom Rusko, USA, KLDR a Čína. Írán se může stát dost velkým a zajímavým vývozcem balistických raket.

Druhým výrobkem, který může Írán prodávat na světovém trhu, budou samozřejmě bezpilotní létající stroje jako například Shahed-123 a Ababil-3.
Jak svědčí zkušenosti z posledních let, poměrně levné jsou drony vyráběné společnostmi, které nejsou lídry v letecké a kosmické technice, jsou dost citelnou a významnou silou na bojovém poli. Natolik, že mohou změnit názor na bojové akce v konfliktech 21. století. Pamatujeme si na likvidaci baterie protileteckých systémů Patriot Saúdské Arábie během náletu údajně íránských bezpilotních strojů. Dnešní konflikt v Náhorním Karabachu rovněž svědčí o unikátních kapacitách tureckých a izraelských bezpilotních strojů, které zřejmě nejsou co do technologie mnohem lepší než íránské.

Třetí skupinu výrobků tvoří ponorka typu Al-Ghadir a korvety pro pobřežní pásmo Bayandor, motorové čluny Houdong, fregaty Alvand.

Írán, který byl izolován od dodávek lídrů světového zbrojního trhu, vyvinul vlastní lodní průmysl. S ohledem na jiné ceny lodí tohoto typu může vzniknout poptávka v různých státech.

Pět miliard dolarů íránských peněz

Vraťme se ale k hlavnímu tématu. Jaké možnosti vznikají pro íránské vojáky ve sféře eventuálních dodávek zbraní a vojenské techniky ze zahraničí?

Zajímají nás samozřejmě ruské dodávky. Íránský velvyslanec v Moskvě Kásem Džalali hovořil na toto téma dost opatrně, prý, „máme příslušné plány“. Úřední osoby v Teheránu to rovněž nekonkretizují, takže se máme obejít teorií. Možnosti jsou ale velké, protože podle odhadů váženého ruského vojenského experta Ruslana Puchova může Rusko v nejbližších pěti letech počítat s dodávkami Íránu zbraní a vojenské techniky v částce přibližně 5 miliard dolarů, anebo dokonce víc.

Především připomeneme, že Rusko a Írán pojí dost silná vojenská technická spolupráce. Do poloviny dvoutisících let dodalo Rusko této zemi několik dieselových elektrických ponorek projektu 877 (známé na Západě jako KILO) protivzdušné systémy Top-M1, tanky T-72. Rusko rovněž poskytlo pomoc v obsluze a opravách obrovského parku sovětské vojenské techniky, kterou různými cestami získala svého času íránská armáda. Ale během několika let byl Írán připraven o možnost nakupovat ruské zbraně, které by mu umožnily modernizaci armády, letectva a loďstva.

Od S-400 do Su-57

Co může především zajímat Írán?

1. Budou to zřejmě především prostředky protiletecké obrany. Ruský systém S-400 již dodávají Číně a Turecku, v nejbližších plánech je Indie. V roce 2016 dodalo Rusko Teheránu systémy S-300, avšak v posledních letech projevili vysocí íránští vojáci zájem o S-400, což by mimochodem umožnilo Íránu nejen důkladně modernizovat svoji PVO, ale také by poskytlo nové možnosti pro vlastní vývoj na základě ruských systémů.

Kromě S-400 vypadají dost atraktivně systémy protivzdušné obrany Pancir, jež jsou ideální na obranu před bezpilotními stroji a dokážou samostatně objevit a zlikvidovat menší letecké terče. Íránští vojáci se určitě obeznámili v Sýrii s jejich kapacitami a myslím, že tyto systémy budou zapsány na prvním místě v budoucí íránské žádosti o dodávky ruských systémů.

2. Íránské vojenské letectvo potřebuje dost vážnou modernizaci: mají totiž ve výzbroji MiG-29 vyrobené v osmdesátých letech a americké F-14 dodané ještě v sedmdesátých letech, tedy, před Islámskou revolucí. Írán se naučil samostatně opravovat a modernizovat tyto letouny, avšak dnes existují značně dokonalejší útočné Su-34 a víceúčelové Su-30SM.

O nich promluvil také v létě americký ministr zahraničí Mike Pompeo. Označil je za mimořádně smrtící zbraň a projevil obavy, že s jejich pomocí dokážou Íránci dosáhnout Evropy a Asie.

​Írán může také projevit velký zájem o transportní letouny a letadla dálkového radiolokačního sledování. Nevyloučil bych rovněž nákup ruských vrtulníků: útočných Ka-52 Aligátor a útočných výsadkových Mi-17.

Připomeneme, že se v médiích objevují periodicky spekulace ohledně toho, že by Írán mohl koupit ruské víceúčelové stíhačky Su-57.

Je to v zásadě možné, existuje ale jedno „ale“. Ruské vojenské letectvo nemá dnes ve výzbroji žádný Su-57. Takže mluvit o dodávkách tohoto stroje páté generace do zahraničí je velmi předčasné.

3. Íránská pozemní armáda má také zájem o obnovu parku pancéřované techniky, tady by se dalo mluvit o omezených dodávkách budoucí exportní modifikace tanku T-14 Armata a aktuálních modifikací hlavního tanku T-90. Může také jít o modernizaci íránského tankového parku T-72, což by předpokládalo dodávky příslušného zařízení ruských výrobců. Rusko by mohlo nabídnout také protitankové systémy typu Konkurs a moderní mobilní protivzdušné raketové systémy typu Igla-S a Verba.

4. V oblasti vojenského námořnictví také existují velké možnosti pro dodávky Íránu lodí, ponorek, a zbraní. Tato země by potřebovala, bez ohledu na vývoj vlastní výstavby lodí, také hotová plavidla pro širší účely. Rusko má v tom dobré zkušenosti: projekt exportní fregaty 11356 typu Talvar pro indické vojenské námořnictvo.

5. Dá se předpokládat, že Teherán projeví zájem o ponorky s větším výtlakem než ty, které vyrábí sám. Velmi atraktivní může být také moderní „reinkarnace“ ponorek projektu 877 Kilo, které má naše země ve výzbroji. Jde o ruské ponorky projektů 06361 a 06363, které mají modernější zařízení a raketový systém Kalibr-PL. Myslím, že Írán by mohly zajímat také pobřežní raketové systémy s protilodními střelami jako je Bal se střelami X-35 a Bastion se střelami Onyx, a také další zbraně pro lodě, torpédové, dělostřelecké, radary a systémy ovládání zbraní.

Čína šlape na paty

Vědomě vynechávám téma dodávek raketových systémů třídy země-země. Tady má Írán vlastní a dost vyspělý průmysl, takže Rusko a další země se nejspíš vyhnou dodávkám systémů, jež mohou být interpretovány jako útočné.

Existuje jedna věc, která nepatří bezprostředně k oblasti vojenského průmyslu. Írán je dnes v svízelné situaci. Teherán si pokazil vztahy s mnohými sousedy: s Irákem, Saúdskou Arábií, Pákistánem a Tureckem. Nepřítelem číslo jedna je pro Írán Izrael. Kdežto samotný Írán je nepřítel číslo nula pro USA. V tomto klubku rozporů vytváří napětí jakékoli dodávky zbraní Iráčanům. Vztahy mezi Ruskem a USA jsou dnes takové, že je těžko si představit, co by je mohlo ještě zhoršit, ale abychom si nepokazili strategické partnerství s Izraelem (a právě takhle charakterizuje MZV této země vztahy s Moskvou), bude třeba projevit velké návyky diplomatického manévrování.

A musíme také samozřejmě pamatovat na to, že trh je trh. O možnosti dodávek Íránu projeví také zájem další vývozci zbraní. Zvlášť silné mohou být pozice Číny a pravděpodobně bude Rusko muset konkurovat na íránském trhu právě s touto zemí. Čína má samozřejmě, co nabídnout, ale tohle je jiný příběh.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.