„Po roce 2040 nastoupí generace s nezapočítanými roky do důchodů, dopadne to na ni v plné síle…“ (Stanislav Křeček pro Sputnik)

Křeček: V České republice začíná být problém s délkou důchodového pojištění (a tedy i odpracovanými léty); předepsaný počet let je potřeba k tomu, aby nárok na důchod vůbec vznikl, po tuto dobu si člověk platí pojištění spolu s příspěvky od svého zaměstnavatele. Česká republika se octla na dně Evropské unie, protože se u nás žádá po zaměstnanci, aby vykázal odpracovaných 35 let. Tohle nemá v Evropě nikde obdoby. Není to tak, že bychom se vyhýbali placení důchodového pojištění; problém je jinde.

Představte si, že si třeba 32 let „spoříte“ na důchod a že váš zaměstnavatel vám přispívá. Dvaatřicet let však není pětatřicet. Nárok na důchod vám nevznikne, za předpokladu, že byste v tu chvíli chtěli odejít do důchodu. Jak jsem řekl, pětatřicetiletý limit nemá v EU obdoby, jelikož jinde vyžadují 5 let, 15 let atd. Z výše uvedeného vyplývá, že řada lidí nedosáhne na důchod… (Ne každý může/bude moci vykázat 35 let práce).

Pochopil bych, kdyby vznikal nárok alespoň na částečný důchod, pokud se odpracuje méně roků, méně se zaplatí na důchodovém pojištění – důchod by se mohl adekvátně snížit. Teď je to nastaveno ale tak, že nárok nevznikne vůbec. Pro náš modelový příklad: bude to formálně vypadat, že jste dvaatřicet let nepracoval a na důchod si neplatil. Vy jste přitom pracoval i platil, jenže „nedostatečně dlouho“. Tohle se mi nezdá spravedlivé.

Jak takováto „situace“ vznikla? To je těžké říci. Snad odkládáním důchodové reformy. Věc se komplikuje i tím, že se některé aspekty nezapočítávají do důchodu či se započítávat přestaly: nezapočítává se studium ani práce v případě, že máte přisouzen invalidní stav...

Nemůže to být trošku dědictví socialismu, míním to tak, že lidé před revolucí pracovali kolikrát celý život u jednoho podniku (firmy) a poměrně snadněji předkládali solidně vypadající výkaz odpracovaných roků… Dnes jsme nuceni častěji měnit zaměstnání, funguje u nás švarcsystém, někteří pracují na různé „dohody“. Trpí tím jejich budoucí důchod…

Dnes se to tak někdy děje. Vše, co se nevykáže, se nikam nezapočítává… Každý by se měl pravidelně informovat, zda se přibližuje stavu, kdy důchod bude moci formálně nárokovat. Každý by měl být informován, i sám se zajímat, kolik let se mu již započetlo. Resp. to vše proto, aby pak nikdo nebyl nepříjemně překvapen. Je to ovlivněno i novým způsobem života. Ano, nebýváme všichni zaměstnáni u jedné firmy, jak to kdysi bývávalo. Lidé také nemusí nastoupit do práce hned po škole, z různých důvodů… Takže ve výsledku nejsme zaměstnáni 35 let a mělo by se uvažovat o snížení tohoto požadavku, tak, jak je to jinde v EU.

Jaký máte názor na to, že budoucí důchodci jsou nabádáni, ať si „spoří“ v důchodovém fondu. Jsou to ale stále investiční fondy s vyplývajícími riziky. Někdo třeba v budoucnu zjistí, že mu fond vrátí méně, než kolik tam uložil vlastních peněz (spolu s příspěvkem od zaměstnavatele) … Vlastně se chci zeptat, zda důchod není přece jen záležitost státu. Nebo ať se to všechno pak nejmenuje „důchod“, aby to člověka nemátlo…

Sice nejsem ekonom, ale slyším, jak se ozývají varovné hlasy: máme tu názor skutečně takový, že fondy rizikové jsou – nikdo neví v současném proměnném světě, co tu bude platit za deset dvacet let, která společnost, jež dnes slibuje zajištění na stáří, bude v budoucnu ještě vůbec fungovat. Vše je tudíž na zvážení každého účastníka takového fondu (viz penzijní fondy, případně alternativní fondy celoživotního cyklu, pozn.). Myslím, že stát by měl opravdu garantovat nějaký stabilní pilíř a různé další spoření na důchod by mělo mít opravdu „doplňkový“ charakter (k tomu státem garantovanému pilíři). Lidé by měli mít přistup k tomu, na co si celý život spoří. Z toho, co bylo řečeno, soudím, že se u nás děje určitá chyba.

Poslední otázka, pane doktore: několik generací vlád tu nevyřešilo důchodovou reformu. Čeho je to indikátor?

Na druhou stranu platí, že zreformovat důchod není nic lehkého a jistě to není problém jen České republiky. Má s tím dost starostí celý moderní svět i celá naše evropská civilizace. Promítá se do toho dílem problém filozofie státu – Jaký je význam státu? Je to věčná diskuze o tom, má-li být stát slabý a přenechat iniciativu občanům, či má být silný a některé věci řešit za ně. Do jaké míry má stát přebírat odpovědnost za sociální poměry lidí, kteří již pracovat nemohou? Vnímám tu přesah k filozofii i sociologii, ale chápu, že občané si zasluhují konkrétní a jasná řešení. Zatím to – bohužel – vypadá, že v základních věcech nemáme jasno a že trochu tápeme.

Dosti se obávám, že na problematiku důchodů v naší společnosti nepanuje jednota názoru. Zde mají asi původ všechny ty odklady důchodové reformy. Pokusy o reformu se nám táhnou celými devadesátými i navazujícími léty.

Současní důchodci jsou částečně ještě ti, kteří pracovali za socialismu a současná mladá generace zřejmě chová přesvědčení, že nikdy nezestárne…

…Před padesáti lety jsem si možná myslel to samé. Také jsem neuvažoval o svém důchodu. Po roce 2040 problém důchodů v ČR vyvstane v celé nahotě. Pak nastoupí generace s nezapočítanými roky. Fakt absence důchodů na ni dopadne v plné síle…

Děkujeme za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.