Generální ředitel MIA Rossiya Segodnya Dmitrij Kiseljov získal paralelní rozhovory s arménským a ázerbájdžánským lídrem, byly jim položeny stejné otázky a poskytnut stejný čas.

Ázerbájdžásnký prezident Ilham Alijev v rozhovoru s generálním ředitelem agentury MIA Rossiya Segodnya Dmitrijem Kiseljovem promluvil o tom, jak hodnotí současnou situaci v regionu, jaké jsou ztráty stran konfliktu a zda je pravda, že na straně Ázerbájdžánu bojují žoldáci ze Sýrie a Libye. Taktéž objasnil postoj Baku k základním principům urovnání, čím by mělo začínat usmíření, a uvedl, jak vidí ázerbájdžánská strana kompromis v otázce karabašského konfliktu a jaké jsou pro něj „červené čáry“, přes které nikdy nepřejde. Také se podělil o svůj názor na to, zda mohou Ázerbájdžánci a Arméni pokojně koexistovat.

Pane prezidente, jsem Vám upřímně vděčný za tuto možnost, abych Vám mohl položit otázky v tak těžké době pro Ázerbájdžán i pro celý svět. Jak hodnotíte výsledky vojenských událostí od 27. září, jaké jsou podle Vašich odhadů ztráty stran a kolik je vězňů?

Ilham Alijev: Dne 27. září byl Ázerbájdžán vystaven dalšímu útoku arménských ozbrojených sil, nebyl to ale první útok za poslední tři měsíce. Něco podobného, ale v menším rozsahu, se stalo v červenci na státní hranici, tehdy se útok povedlo odrazit. Potom v srpnu, když byla vyslána sabotážní skupina ze strany Arménie za účelem provedení teroristických útoků na civilisty a na vojáky a šéf této skupiny byl zadržen, tak ten nyní vypovídá. Na konci září byly vystaveny naše vesnice dělostřeleckému útoku a první hodiny jsme měli oběti jak mezi civilisty, tak i mezi vojenským personálem. Ke dnešnímu dni máme 43 mrtvých mezi civilisty a více než 200 zraněných, kolem dvou tisíc domů ve vesnicích a městech, které sousedí se styčnou linií, jsou buď úplně zničené, nebo poškozené. Dělostřelecké útoky ze strany Arménie bohužel pokračují i po dohodě o parametrech příměří, včetně barbarského bombardování města Gjandža, v důsledku čehož bylo zabito 10 civilistů a zraněno bylo asi 40 dalších lidí. Co se týče ztrát na bojišti, podle našich údajů jsou ztráty na arménské straně mnohem vyšší než ty naše. O svých ztrátách mezi vojáky budeme informovat poté, co skončí palčivá fáze konfliktu.

Pokud jde o výsledky bojových akcí, pro ázerbájdžánskou armádu jsou velmi úspěšné. Povedlo se nám prorazit hluboce sledovanou nepřátelskou obranu. V některých oblastech byly dokonce čtyři linie obrany. Hornatý terén oblasti samozřejmě činí obranu mnohem pohodlnější než protiútok. Ke dnešnímu dni byly z okupace osvobozeny desítky vesnic, včetně města Džebrail a větší části vesnice Džebrailského rajónu, absolutní většina vesnic rajónu Füzuli a vesnice Sogovušan, která má strategický význam. Vyhnali jsme okupanty ze strategických výšin v pohoří Murovdag a pokračujeme v úspěšném obnovování územní celistvosti naší země.

Slyšíme z různých stran o tom, že na straně ázerbájdžánské armády bojují žoldáci ze Sýrie nebo z Libye. Do jaké míry tomu máme věřit?

O tomto tématu jsem mluvil již mnohokrát. Nějaká zahraniční účast v Ázerbájdžánu není nutná. Naše armáda se skládá z více než sto tisíc vojáků a v případě potřeby lze s mobilizací toto číslo několikrát zvýšit. Ozbrojené formace, které máme, jsou plně schopné provést jakýkoliv přidělený úkol. Záběry ze zničení arménské vojenské techniky jsou k dispozici na internetu. A žádný žoldák samozřejmě nemá takovou kvalifikaci ani takové technické možnosti. Pouze prostřednictvím bezpilotních útočných letadel jsme zničili nepřátelské vojenské vybavení v hodnotě více než 1 miliardy dolarů, nepočítáme-li jiné prostředky, které máme k dispozici. Potenciál ázerbájdžánské armády je znám, pro nikoho to není žádné tajemství. Proto nepotřebujeme žádné další vojenské síly. Ázerbájdžán byl vždy důsledným bojovníkem proti mezinárodnímu terorismu, nikdy nedovolíme žádným teroristickým organizacím stavět buňky na našem území, a to tím spíše, že představují hrozbu pro náš lid a naše sousedy. Toto nedovolíme nikdy. Nikdo nám neposkytl žádné důkazy o přítomnosti zahraničních ozbrojených formací na území Ázerbájdžánu, které se účastní nynějších střetů. Naše oficiální pozice je, že žádné zahraniční žoldáky nemáme.

V moskevských dohodách z 10. října se zmiňují základní principy urovnání. Rozklíčujte nám prosím tyto principy, jak jim rozumíte Vy?

Tyto zásady byly vypracovány v průběhu několika let. Řekl bych, že více než 10. Během mé práce s předchozím vedením Arménie jsme se velmi aktivně posunuli vpřed v procesu koordinace pozic. Bylo to velmi obtížné. Vyjednávání je v každém případě obtížný proces, o to více v tak důležité věci. Obě strany nicméně projevily touhu jít cestou politického urovnání. Bohužel poté, co do čela Arménie přišlo nynější vedení, bylo všechno, co jsme vypracovali dříve, hozeno arménskou stranou do koše. Došlo i k pokusu změnit formát jednání, zapojit do jednání orgány takzvané Republiky Arcach, což bylo ale zamítnuto jak z naší strany, tak ze strany spolupředsedů Minské skupiny OBSE.

Co se týče základních principů, všechno je tam jasně vysvětleno. Počítá se s postupným osvobozením okupovaných ázerbájdžánských oblastí. V první etapě jde o jihovýchodní část okupovaného území, což je pět rajónů. Ve druhé etapě jde o území, která se nachází mezi Náhorním Karabachem a Arménií – Lačinský a Kelbadžarský rajón. Dále o otevření všech komunikací, včetně tedy těch, které se nachází v jiných částech na arménsko-ázerbájdžánské hranici. Návrat uprchlíků a vysídlených osob do míst jejich původního bydliště, což předpokládá návrat ázerbájdžánských uprchlíků jak na území města Šuša, tak i dalších rajónů bývalé autonomní oblasti Náhorního Karabachu. Jednání o konečném statusu Náhorního Karabachu, která musí být odsouhlasena oběma stranami.

Stručně řečeno se jedná o ty základní principy, které vždy Ázerbájdžán respektoval a my je vypracovali. Nová arménská vláda však několikrát uvedla, že je to nepřijatelné a že nevrátí ani jeden centimetr země. Říkal to předseda vlády. Ministr obrany Arménie tvrdil, že Arménie se připravuje na novou válku o nová území. Byly slyšet neustálé výhrůžky a urážky na naši adresu, které vyústily do takové konfrontace. Myslím, že arménská strana musí střízlivě ohodnotit novou situaci a dodržovat příměří, které za několik hodin barbarským způsobem porušila bombardováním klidného spícího města Gjandža.

Pane prezidente, pokud mluvíme o kompromisech, na jaké byste byl ochoten přistoupit? A existuje čára, za kterou byste nepřešel za žádných okolností?

Naše pozice byla vždy velmi konstruktivní a konzistentní. Opírala se o normy mezinárodního práva, pokud jde o realizaci čtyř rezolucí Rady bezpečnosti OSN, které požadovaly úplné, okamžité a bezpodmínečné stažení arménských sil z našeho území. Naše pozice se vždy zakládala na pragmatickém přístupu a myslím si, že praxe z jednacího stolu to všechno potvrzuje. Co se týče červených čár, o tom jsme mluvili velmi jasně a spolupředsedové Minské skupiny to dobře ví: za žádných okolností nemůže být narušena územní celistvost Ázerbájdžánu, za žádných okolností nedá Ázerbájdžán souhlas na nezávislost Náhorního Karabachu. Současně však náš návrh vycházel ze skutečnosti, že v budoucnu budou žít na území Náhorního Karabachu v míru arménská a ázerbájdžánská komunita. Jak se to děje například v jiných vesnicích Ázerbájdžánu včetně Baku, kde je několikatisícová arménská komunita, v Rusku, v Gruzii, jiných zemích, kde Arméni a Ázerbájdžánci někdy žijí a pracují v jedné vesnici a nemají mezi sebou žádné spory. Proč to nemůže být i u nás? Jsme na to připraveni, ale samozřejmě musí být eliminovány důsledky etnických čistek a všechny naše vysídlené osoby se musí vrátit do svých domovů. Tady jsem vám vlastně odhalil trošku více než základní principy, náš přístup k možným kompromisům.

Pane prezidente, brutalita této války se již zapsala do historie. I Vy jste již součástí této války. Jak byste chtěl zůstat zapsán v historii?

Víte, jakákoliv válka je krutá, jsou to oběti, utrpení lidí, ztráta blízkých. Rozdíl je ale v tom, že pro ázerbájdžánský lid je ta válka osvobození, pro Arménii pak dobytím. Pro nikoho není tajemstvím a je to fakt, který už znají i mezinárodní zprostředkovatelé, že takzvaná Armáda Náhorního Karabachu neexistuje. Nyní je ve sdružení, které tak nazývá arménská strana, 90 procent vojáků – občanů Arménie, jsou povolání k vojenské službě arménskými vojenskými úřady a jsou posílání na okupovaná území Ázerbájdžánu: do Agdamu, Füzuli, Džebrail, Kelbadžar, Kubaduj, Lačin, Zangelan. Otázka zní: Co tam dělají? Arménské okupační síly se dnes nachází na mezinárodně uznávaných územích Ázerbájdžánu. Ospravedlnit to nelze ničím: ani z hlediska mezinárodního práva a ani z hlediska lidské morálky. Není možné vést po dobu 30 let politiku, která brání Ázerbájdžáncům ve vstupu na území jejich předků. Jsou to ta území, kde nikdy arménské obyvatelstvo nežilo. Druhá věc je to, že tam je všechno zničeno a návrat vyžaduje spoustu času a úsilí, takovou pozici ale nijak ospravedlnit nelze. Proto my i naši vojáci bojujeme a umíráme na ázerbájdžánské půdě, ale arménští vojáci umírají na půdě, kterou chce jejich vláda držet okupovanou.

Co se týče role v dějinách, víte, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, o to spíše nyní. Mým hlavním úkolem je odůvodnit důvěru ázerbájdžánského lidu, dodržet sliby, které jsem v průběhu let, co jsem v této pozici, dal. A vést zemi na cestě rozvoje a zajistit její územní celistvost. A to, jak bude moje role v budoucnu ohodnocena, bude záviset na vůli ázerbájdžánského lidu, na tom, čeho dosáhneme. Proto si myslím, že tuto otázku bychom měli ponechat těm, jejichž názory byly pro mě vždy rozhodujícími při přijímání rozhodnutí, včetně otázek Náhorního Karabachu.

Pane prezidente, děkuji. Zeptal jsem se na všechny otázky, které jsem plánoval. Chtěl byste přidat něco ještě Vy sám?

Rád bych využil této příležitosti a chtěl bych mimochodem vyjádřit vděčnost za takovou možnost adresovat svá slova mnohamilionovému ruskému publiku. Chtěl bych jen, aby bylo Ázerbájdžánu více porozuměno. Protože někdy existují různé názory v souvislosti s konfliktem, s jeho historií, nynějším stavem. Na základě faktů chci upozornit diváky na to, co se skutečně stalo a co se děje. Na začátku 19. století podepsal karabašský a šušinský chán Ibrahim Chalil dohodu s carským Ruskem o vstupu karabašského chanátu do Ruska. Tento text se nazývá Kjurekčajská smlouva, je zveřejněn na internetu, každý si jej může přečíst. V této dohodě není ani jedno slovo o arménské populaci karabašského chanátu. Masivní přesídlení arménského obyvatelstva do tohoto regionu začalo po dvou rusko-perských válkách v letech 1813 a 1828. Od té doby začalo masové přesídlování Arménů do Karabachu. Týká se to toho, komu tato země historicky patří.

Po rozpadu ruské říše v roce 1918 byla vytvořena Ázerbájdžánská demokratická republika a arménský nezávislý stát. Ázerbájdžánská demokratická republika byla vytvořena v rámci všech těch území a co víc, následující den po oznámení o založení Ázerbájdžánské demokratické republiky se rozhodla převést město Jerevan jako hlavní město Arménie. I to je historický fakt.

V roce 1921 se kavkazské byro rozhodlo opustit Náhorní Karabach jako součást Ázerbájdžánu a neodevzdat jej, jak to publikují někteří pseudohistorici. Taková je historie tohoto regionu. A co se stalo na přelomu rozpadu SSSR, každý ví. Rozpad SSSR koneckonců začal také separatismem v Náhorním Karabachu. Byl to spouštěč. Koneckonců, mnoho lidí na tato shromáždění zapomíná, kdo je organizoval, kdo za nimi stál. Často říkám, že Pašinjan je produkt Sorose. A myslím, že každý se mnou bude souhlasit.

Ale Soros to není už ani člověk, je to pojem. Vůbec nevylučuji, že i tehdy byly tyto nástroje uvedeny do provozu, aby zničily velkou zemi. Rozervat zevnitř, zasít svár, poštvat proti sobě národy a zničit stát. A to se mimochodem i stalo. Proto bych chtěl jen upozornit ruskou veřejnost na tato historická fakta a říci, že Ázerbájdžán a Rusko jsou spojeny staletými pouty přátelství, spolupráce a vzájemného porozumění. A jsem si jist, že to nemůže ovlivnit žádná síla. I když vidíme pokusy z různých směrů přinést svár, přinést nějakou nedůvěru. Ale díky důsledné politice ruského i ázerbájdžánského vedení se nevracíme, ale jdeme i kupředu.

Dnes se označují Rusko a Ázerbájdžán za strategické partnery. Úroveň interakce mezi našimi zeměmi může být příkladem pro všechny sousedy. A jsem si jistý, že po skončení vojenské fáze konfliktu přejdeme k politickému urovnání a jsme připraveni to udělat i zítra, pokud se arménská strana vzdá pokusů chtít pomocí síly zpět to, co ztratila, a to, co jí nepatří. Jsem přesvědčen, že Rusko bude i nadále hrát vedoucí úlohu při stabilizaci našeho regionu.

Proto bych chtěl prostřednictvím vašeho kanálu podzravit všechny Rusy a popřát jim to nejlepší.

V loňském roce navštívil Ázerbajdžán jeden milion Rusů. Doufám, že po pandemii bude tato dynamika obnovena. Jsme vždy rádi za naše hosty z Ruska. A voni ví, že když přijedou do Ázerbajdžánu, cítí se jako doma.