BRANISLAV MICHALKA s hořkostí popisuje, jaké plány s námi má Brusel při násilném vnucení migrantů - a je si jist, že co si diktátor zamane, to také do trpkého konce dotáhne

V roce 2015 vypukla (nebo spíše byla vypuknuta, to už ať si každý zhodnotí sám) velká migrační vlna. Údajnou příčinou byla podle médií občanská válka v Sýrii. Evropská unie byla překvapená. Překvapení se však netýkalo náhlého přívalu migrantů, kteří byli líčeni zejména jako utíkající rodiny (aby se z nich nakonec na fotografiích stali zejména obligátní "mladíci"), ale odporu, který se objevil především ve střední Evropě, proti přesouvání migrantů ze západní Evropy. Eurobyrokrati šokovaně hleděli na politické reprezentace odmítající pro-imigrační šílenství liberálních evropských elit.

Brusel se původně zjevně domníval, že vše půjde hladce a Evropané zpracovaní multi-kulti liberální propagandou budou vítat nové formy kulturního obohacení spontánně a bezvýhradně. Proto si naplánoval, že nejprve v roce 2015 přesune 60.000 a později až 120.000 migrantů z Řecka a Itálie do ostatních států EU. Ne všichni Evropané se však ukázali být na výši doby a pokroku. Státy střední Evropy - Polsko, Maďarsko, Česko, Rumunsko a Slovensko - dávaly neustále najevo, že o multikulturní obohacení tak úplně nestojí.

Odmítači kvót

Tento nevhodný a nepokrokový přístup se podařilo obejít 22. září 2015 kdy Rada EU se rozhodla ignorovat hlasy nepohodlných zemí a použila hlasovací mechanismus na základě kvalifikované většiny. Hlasy neposlušných států se staly tím pádem nepotřebné a Unie kvóty schválila jako povinné. Zlobivé státy však nadále odmítaly kvóty a Slovensko se obrátilo na Soudní dvůr EU v Lucemburku se žalobou na Radu EU. Ke vzbouřencům se nakonec přidalo i Polsko, které zpočátku hlasovalo za. Naopak Slovensko z boje trapně uteklo, avšak díky pevnému postoji ostatních států V4 se mu migranti v masové míře rovněž vyhnuli. Přijalo 16 migrantů. 

Většinu příchozích nakonec pohltilo zejména Německo. I když těžko vlastně říci kdo koho pohltil. Uprchlické tábory praskaly ve švech, množily se zločiny, ale "Mutti Merkel" sebevědomě prohlašovala, že "Německo to zvládne." Otázkou je, co pod slovem "zvládne" myslela. Za jejím mediálním klidem se však skrýval vztek na Středoevropany, kteří se postavili na odpor plánům EU. 

Unie nehodlala ponechat vzpouru bez odvety. Snažila se všemi možnými způsoby. Nejprve chtěla v roce 2016 trestat neposlušné země pokutou až 250.000 eur za jednoho migranta, kterého odmítnou přijmout. Italský premiér Matteo Renzi se dožadoval, aby státům, které odmítnou kvóty, byly odebrány eurofondy. Nic z toho se však nepodařilo prosadit. Nakonec Evropská komise alespoň zažalovala Polsko, Česko a Maďarsko za odmítnutí kvót. Soudní dvůr pochopitelně dal za pravdu EK (2. dubna 2020) a taktéž pochopitelně výše uvedenou slovenskou, jakož i maďarskou žalobu zamítl. Praktický vliv rozsudku na aktuální přijímání migrantů byl v podstatě nulový, protože program kvót již skončil (26. září 2017), ale bylo to nutné rituální vítězství, které mělo opět ukázat prstem do střední Evropy: hic sunt leones, tam končí pravá  evropská kultura. A hlavně to byla významná zbraň do budoucnosti, na kterou se EK už připravovala. 

Čtěte ZDE: Povinná solidarita: Necháme se raději podplatit - nebo donutit? Orwellův newspeak. Bude EU kšeftovat s "bílým" masem? Zásadní rady pro světlé zítřky. Vzpoury náklaďáků. Hlavně nepropadněme xenofobii

Plav tiše, plav pomalu...

Brusel, Německo a Francie, hlavní motory pro-imigrační evropské politiky, nakonec pochopily, že než jít s bubnem na zajíce, bude lepší počkat na vhodnou příležitost a naservírovat kvóty postupně. Nejlepší samozřejmě tehdy, kdy se závislost na financích přicházejících z Bruselu prohloubí. Taková situace nastala teď, kvůli koronakrizi.

V roce 2017, poté co Soudní dvůr zamítl slovenskou a maďarskou žalobu, se EU tvářila vstřícně a shovívavě. Začalo se mluvit o dobrovolnosti přesídlování. Komisař pro migraci Dimitris Avramopoulos řekl, že "preferuje dialog před sankcemi" a že: "Nyní je tu šance znovu začít spolupracovat. Rozsudek představuje další příležitost ukázat solidaritu. Doufám, že ji využijí." Země, které by se do ní zapojily, měly počítat s finanční pomocí EU. Vstřícná reakce se však nedostavila. Země V4 na summitu v červnu 2018 opět striktně odmítliy automatický mechanismus přijímání migrantů a mluvily o "flexibilní solidaritě". 

Na první pohled se zdálo, že EU kapitulovala a s "flexibilní solidaritou", alespoň pro V4, se smířila. To však byla jen iluze některých euroskeptiků a taktika eurodiktátorů. Ve skutečnosti Brusel čekal na svou příležitost. První náznaky opětovného prosazování povinné relokace migrantů přišly před rokem. Francouzský prezident Macron v září 2019 oživil myšlenku povinných kvót s tím, že "potřebujeme automatický evropský mechanismus pro přijímání migrantů". Macron obnovil i myšlenku, že zlobivé státy by měly být "postihovány ". Před rokem se přidaly k Francii ještě Německo, Itálie a Malta. Tyto návrhy však nevzbudily pozitivní reakce ani mezi německými politiky, natož středoevropskými.

Přešlo však půl roku a situace se začala měnit. Vypukla koronakrize a dokonale zaměstnala pozornost obyvatel EU. V pandemické panice zanikl rozsudek ze dne 2. dubna 2020, který stanovil, že Polsko, Česko a Maďarsko odmítnutím kvót porušily právo EU. Toto rozhodnutí podle autorky Judith Bergmanové z  Gatestone Institute "účinně odstraňuje svrchovanost členských států EU při přijímání vlastních rozhodnutí týkajících se dodržování veřejného pořádku, práva a národní bezpečnosti v souvislosti s migrační politikou." To však v dubnu nikdo neřešil.

Naopak, lidé uvěřili informačnímu spamu, podle kterého krátkodobé uzavření hranic během koronakrize znamená návrat národních států a selhání EU. 

Pokud však někdo uvěřil tomu, že by globalisté vzdali boj proti suverénním státům kvůli koronaviru, o kterém zřejmě vědí více, než nám řekli, tak byl velmi naivní. Globalizační procesy se plánují celá desetiletí a neruší se kvůli, z hlediska dějin, směšnému viru. 

Recyklace legislativního odpadu

Zatímco Evropané seděli zavření doma, nosili poctivě roušky a klepali se strachy před všudypřítomným virem, Evropská komise nelenila a připravila nový návrh evropské migrační politiky. Kompromitující slovo "kvóty" bylo tentokrát prozíravě vynecháno a začalo se používat nové slovní spojení - povinná solidarita. Původně měla být nová koncepce představena už v únoru, ale korona ji přibrzdila. Byla či nebyla to náhoda? To asi už nezjistíme. 

Mezitím zazněl rozsudek z dubna, který dal Komisi do ruky silnou nátlakovou právní zbraň. Zároveň se Komise rozhodla odstranit právní překážku, která jí vadila při efektivním řízeném multikulturním obohacování - dublinské nařízení z roku 1990. Podle jeho pravidel se žadatel o azyl z první země, kam vstoupí na území EU a požádá o azyl, nemůže přesunout do jiné. Šéfka komise von der Leyenová řekla: "Zrušíme dublinské nařízení a nahradíme ho s novým systémem řízení migrace v EU." To už začínalo být jasné, že se kvóty, které některé státy vyrazily dveřmi, vrátí oknem. Jen zabalené do celofánu. 

Bylo nutné ještě dodat citové rozrušení, které zpracovává davy k přijetí věcí ve střízlivém stavu nepřijatelných. Požár v uprchlickém táboře Moria, který však založili samotní migranti (nezletilí Afghánci), byl využit pro emotivní zdůvodnění, proč je už konečně třeba přijmout nový pakt. Původně měl být přijat až 30. září 2020 ale pod dojmem požáru se přijetí posunulo už na 23. září. Místopředseda EK Margaritis Schinas dramaticky oznamoval: "Moria je silná připomínka toho, že jsme vyčerpali čas, ve kterém se dá bydlet v nedostavěné domě." Vypadá to, že se příští rok Bruselané náš společný domek zřejmě pokusí "dostavět ".

Zatím komise představila nový pakt, který pracuje salámovou metodou na tom, aby se dosáhlo toho, čeho v roce 2015 dosaženo nebylo ani pod hrozbami. Pojem "povinných kvót" byl nahrazen mnohem širším a na první pohled nic neříkajícím "povinným příspěvkem ke společnému úsilí". Na vysvětlení je dodáno, že každý stát "bez výjimky" bude muset v době krize přispět ke stabilitě celého systému. No a navíc tu máme hned krize dvě - koronakrizi a očekávanou/plánovanou krizi migrační. Proto "výjimky" tím více nepřicházejí v úvahu. Jak řekl i slovenský ministr zahraničí Korčok, koronakrizi třeba vnímat jako šanci. Totéž si myslí určitě i komise.

Pakt o migraci stojí na třech pilířích:

• efektivnější a rychlejší úřední postup při vstupu migrantů

Otázkou je zda bude efektivnější a rychlejší v přijímání nebo vracení migrantů.

• solidarita bez výjimky - čili každý stát bez výjimky bude muset přispět ke stabilitě celého systému

Čili povinné kvóty jsou zpět jen popsány jinou formou, jak níže uvidíme.

• strategické plánování migrace, aby se národní migrační politiky nerozcházely v zásadních otázkách

Migrace se tedy už bude dokonce otevřeně plánovat, ne odmítat.

Čtěte ZDE: Nový migrační plán: Zákeřná utopie a pokrytectví Evropské komise. Brusel zkouší zlomit V4. Pašeráci jsou za hrdiny. Falešná taktická hra. Nebýt naivní, rozumná dohoda vyloučena. Jde o budoucnost, nebude cesty zpět

Můžete si vybrat, ale je to povinné

Co tedy bude Brusel od států vyžadovat? V první řadě je třeba si uvědomit, že po odeznění rozsudku z dubna to bude už jen povinně. Čili otázka nestojí zda ano nebo ne, ale pouze co. Komise hovoří o "systému flexibilních příspěvků". Příspěvkem však nemyslí primárně příspěvek finanční. I když i na ten může dojít. Dokument říká, že příspěvek může mít podobu relokace, čili přijímání migrantů ze země prvního vstupu, tedy převzetí odpovědnosti za návrat těch, kteří nárok na azyl nemají - nebo jiné "různé formy operativní podpory". Což také není přesně specifikováno. Jisté je jen jedno - bude to povinné. 

Jak však bude vypadat takové "převzetí odpovědnosti za návrat"? V první řadě je nepochopitelné, že migranta, který nemá právo na azyl, prostě neotočí právě v oné první zemi a nepošlou zpět. Jak může přebírat druhá země "odpovědnost" za návrat migranta v jiné zemi? Má tam vyslat své policejní nebo vojenské síly? Nebo stačí poslat peníze? 

To však už ani předtím nestačilo. Státy V4 chtěly v minulosti finančně i organizačně přispívat na území první země. EK s tím však spokojená nebyla. Realita bude taková, že tyto migranty si bude muset druhá země vzít na své území - a teprve odtud se postarat o jejich návrat. Čili, migranti budou nakonec de facto přemístěni - ať už bude země chtít nebo ne. 

A návrat? Zkuste si představit, když vám za zády stojí hordy neziskovek s dobře zaplacenými právníky a různé lidskoprávní kliky neustále masírující přes média veřejné mínění. Vrátit migranta zpět je těžší než se zdá - a vrátit ho z vnitrozemí je pochopitelně dvojnásobně těžší, než z přímořského státu. To dobře vědí státy jako Itálie nebo Německo, na jejichž území se potulují tisíce ilegálních migrantů, jejichž totožnost nikdo nezná. 

O tom, že staré dobré kvóty jsou zpět pod jiným názvem svědčí i fakt, že "férový poměr " národního příspěvku (nejsou myšleny jen finance) ve "vybrané formě " (čili buď relokace nebo převzetí odpovědnosti za vrácení) se bude vypočítávat na základě počtu obyvatel a HDP. Podobně se určovaly i kvóty. A pozor, návraty neboli readmise, by měl po novu řídit nově vytvořený post Koordinátora EU pro návraty - a opírat by měl o síť národních kontaktních zástupců. Čili naši zástupci budou dělat to, co jim přikáže Velký koordinátor z Bruselu. 

A nač vlastně potřebuje národní zástupce? Migranta si prostě odvezeme domů, a teprve pak se bude řešit jeho možný návrat. 

A plán se naplní…

Ale možná je to všechno jen zbytečná obava a nakonec to spraví trocha peněz ze státního rozpočtu. Jenže kdo zaručí trvalost takových pravidel? Víme dobře jak pracuje Brusel, s jakou trpělivostí neustále prosazuje své plány navzdory názorům národních vlád a národů samotných. Pokud dokázala komise hodit za hlavu Dublinskou úmluvu, tak co jí bude bránit, aby změnila pravidla za chodu a nakonec pod záminkou nějaké další "krize" upravila "solidaritu" tak, že povinné budou z části i relokace a z části i readmise?

Třetí pilíř nového paktu je nejlepším potvrzením toho, co Brusel vždycky chtěl a uměl - plánování. A plánovat, to vždy pro Brusel znamenalo regulovat, normovat, unifikovat a manipulovat. Změnit pravidla poté, když už budou státy totálně závislé na evropských dotacích po koronakrizi a zkorumpované vlády budou potřebovat peníze na udržení životní úrovně obyvatelstva, to bude pro eurobyrokraty hračka. Dokázali to už stokrát. 

Pokud je "plánování migrace " pilířem paktu, tak plánovač tentokrát udělá vše pro to, aby mu jeho plány nepokazily státy ve středu Evropy. Tentokrát migraci a kulturní obohacení naplánuje lépe a efektivněji.

Zdroj.