Na pozadí dnešní tvrdé konfrontace mezi přívrženci Trumpa a zástupci „hlubokého státu“ nemůže být řeč o žádné důslednosti, protože obě strany jsou příliš zaměstnány pokusy o trestní stíhání oponentů a jsou ochotny použít ve vnitropolitickém boji stejné způsoby a metody, jež byly dříve rezervované pro „barevné revoluce“ v jiných zemích.

V tomto kontextu zbývá jenom jedno téma, které má obrovskou podporu obou stran, a pouze jeden zahraničněpolitický projekt, který Bidenova administrativa (v případě jeho vítězství ve volbách) s vděčností přijme jako dědictví administrativy Trumpa. Je to téma boje s Čínou, je to projekt asijské NATO zaměřený proti Číně.

Za účelem, aby si Peking uvědomil vážnost amerických záměrů, byla 9. října podniknuta malá protičínská provokace za účasti Johna McCaina, v tomto případ však nejde o duch senátora sinofoba a milovníka amerických vojenských intervencí, ale o americký torpédoborec pojmenovaný na počest jeho otce. Tento torpédoborec demonstrativně proplul kolem Paracelských ostrovů, které Čína považuje za vlastní území a které jsou předmětem územních sporů. Mluvčí vojenského námořnictva Číny prohlásil, že akce USA jsou „neskrývanou námořní hegemonií a vojenskou provokací“, což pravděpodobně jenom přesvědčilo Washington o správnosti jeho počínání.

Vojenské provokace na moři jsou však jenom jedním (i když dost výrazným z mediálního hlediska) z prvků protičínské strategie Washingtonu. Minulý týden nehledě na krizi, jež vypukla v Bílém domě kvůli nákaze Trumpa a mnoha členů jeho administrativy koronavirem, pokračovala práce na založení asijské protičínské aliance, také se bývalý ředitel CIA Mike Pompeo, nynější ministr zahraničí, osobně vydal na schůzku s ministry zahraničí Indie, Japonska a Austrálie, aby načrtl obrysy této struktury.

Schůzka měla takový ohlas, že se stala hlavním tématem asijských a světových médií. Názory expertů se rozdělily, někteří považovali schůzku za naprosté fiasko washingtonské diplomacie, jiní v ní naopak spatřili příznaky vážného problému pro Čínu, který se může projevit v nedaleké budoucnosti.

Soudě podle reakce čínské strany vnímá Peking pokusy o transformaci Čtyřky (The Quad), skupiny, jež se skládá z USA, Japonska, Indie a Austrálie, v jádro asijské NATO maximálně vážně:

„Čína v pátek prohlásila, že je proti organizaci uzavřených a exkluzívních výkřiků, a zdůraznila svoji znepokojenou reakci na schůzku ministrů zahraničí Indie, Austrálie, Japonska a USA, jež se konala tento týden. Na úterní schůzce ministrů v Tokiu nazval ministr zahraničí USA Mike Pompeo Čínu hrozbou pro region, i když tři ostatní ministři zahraničí, včetně ministra zahraničí (pozn. Indie) S. Džajšankara, přímo o Číně nemluvili. Vyslovili ale vážné znepokojení ohledně udržení pořádku, svobody plavby a mírového překonání sporů v regionu,“

píše indický list The Hindu.

Kritici metod Mikea Pompea spravedlivě připomínají, že se mu nepodařilo dosáhnout společného a oficiálního protičínského prohlášení všech členů skupiny a formalizovat asijské NATO v podobě paktu o společné obraně v případě válečného konfliktu každého účastníka skupiny s Čínou. Je ale třeba poznamenat, že se mu podařilo dosáhnout toho, aby všichni členové skupiny přímo podpořili protičínské myšlenky (svého druhu politické eufemismy), které prosazuje Ministerstvo zahraničí USA.

Když evropští politici mluví o nutnosti podpory „světového řádu založeného na pravidlech“, míní obvykle nutnost potrestání Ruska za Krym, a když používají toto slovní spojení v asijském kontextu, mají na mysli celé spektrum myšlenek ohledně potrestání Číny za její přání hájit vlastní názor v územních sporech se sousedy. Když jde o „volnou plavbu“ v asijském kontextu, mají na mysli územní spory, ve kterých USA vystupují proti Číně, přičemž přikrývají svá přání zasáhnout do konfliktů na naprosto cizím kontinentu fíkovým listem „ochrany volné plavby“ kvůli údajně altruistickým cílům. Takže proces založení protičínského asijského NATO pokračuje nehledě na to, že si někteří členové této skupiny vůbec nepřejí činit hrubá protičínská prohlášení.

Sloupkař čínského státního zahraničněpolitického listu The Global Times napsal, že „čtyři státy vážně projednaly strategickou možnost společného vypořádání se s Čínou. Čína se má nad tím vážně zamyslet a reagovat“.

„Vážně se zamyslet a reagovat“ navrhují ostatně nejen v Pekingu, ale také v New Yorku. V projevu na konferenci uspořádané Federální rezervní bankou New Yorku a vlivným newyorským Ekonomickým klubem vyzval patriarcha americké diplomacie Henry Kissinger elity v USA a Číně, aby se vzpamatovaly a zahájily substantivní jednání. MarketWatch uvádí Kissingerův postoj:

„Naši lídři a (pozn. čínští) lídři by měli zvážit meze, které nebudou překračovat hrozby, a způsoby stanovení těchto mezí,“ řekl Kissinger a dodal, že tato jednání mají být naplánována tak, aby se dala vést dlouhou dobu (pozn. zahrnující pobyt u moci různých) administrativ obou stran.

„Můžete říct, že to absolutně není možné, avšak je-li tomu tak, ocitneme se v situaci podobné 1. světové válce,“ pokračoval Kissinger a poznamenal, že v letech, jež předcházela rozpoutání války v létě 1914, měli lidé stejně jako dnes za to, že válka mezi velkými mocnostmi není možná.

Kissinger jako zkušený geopolitický šachista vidí o několik tahů dopředu, vidí, že dnešní eskalace vztahů mezi USA a Čínou (kterou podporují také přední členové Bidenova zahraničněpolitického týmu) může vyústit do „kinetické“ srážky a snaží se tento scénář odvrátit.

Problém spočívá v tom, že tento přístup je absolutně nemódní z hlediska dnešní generace americké politické elity, což znamená, že šance na další eskalaci budou stoupat bez ohledu na to, kdo zvítězí v amerických volbách. Připravenost Washingtonu na použití síly v nátlaku na geopolitické oponenty má nejen povzbudit je ke spolupráci, ale také připomenout, že v nynějších podmínkách může pouze schopnost způsobit USA nenapravitelné škody poskytnout šanci na to, že se „washingtonští jestřábi“ zdrží přímé vojenské agrese.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.