Celoevropský plán na snížení emisí skleníkových plynů začal získávat reálnou podobu. V září minulého roku hlavní město schválilo vyhlášku o zákazu spalování uhlí, uhelných briket a koksu. Nové ustanovení nabylo účinnosti v letošním roce a týká se spalovacích strojů o tepelném příkonu 300kW, které zahrnují teplovodní kotle, kamna a sporáky 1. a 2. třídy.

Topení v českých domácnostech zkoumal v roce 2017 Český statistický úřad, když připravil rozsáhle šetření Energo 2015. Na základě průzkumu vyplynulo, že kolem 40 % celkové spotřebované energie v Česku pochází z využití domácnostmi tuhých paliv. Celkové obnovitelné zdroje energie byly využívány domácnostmi téměř v 65% objemu. Také se zjistilo, že v porovnání s rokem 1990, kdy polovina energií pro topení domácností pocházelo z uhlí, v roce 2015 byl tento zdroj využíván jen 13 % domácností.

Alternativním palivem se v tomto případě stává plyn. Česká republika stejně jako ostatní státy EU se zavázala ke splnění cíle na snížení celkových emisí o 40 % v porovnání s rokem 1990. I když šéfka EK Ursula von der Leyenová apelovala k většímu společnému úsilí a dosažení 55 %, premiér Andrej Babiš na nedávném setkání v Bruselu tento návrh odmítl jako nerealistický. Navzdory tomu dříve nebo později i další města a kraje mimo Prahu budou muset plnit nizkoemisní požadavky pro topení domácností.

Proč Praha uhlí zakázala

Důvod k tomuto zákazu vysvětlil Sputniku doc. Ing. Karel Ciahotný, CSc., vedoucí Ústavu plynných a pevných paliv a ochrany ovzduší VŠCHT Praha. Podle něho spalování uhlí v domácích topeništích produkuje řádově vyšší koncentrace škodlivin, zejména organických látek a CO, než topení plynem. „Je proto velmi žádoucí, aby občané místo uhlí a odpadů spalovali ve svých domácnostech plyn nebo jiná ekologická paliva. Mnozí z nich si to však nemohou dovolit, proto topí stále uhlím,“ dodal docent.

Souvisí to mimo jiné i s náklady na topení tímto typem paliva: „Praha topení uhlím zakázala, protože se jedná o region s nadprůměrnou životní úrovní a vysokou koncentrací obyvatel. Vychází se z toho, že občané, kteří zde bydlí, si topení plynem nebo jinými ekologickými palivy mohou dovolit. Přínos ve snížení emisí je velký nejen pro ně samotné, ale i pro velký počet obyvatel v okolí, kteří již nejsou zatěžováni karcinogenními látkami pocházejícími z nedokonalého spalování uhlí.“

Podle údajů Českého statistického úřadu v okresu Příbram je plynofikováno více než 80 % obcí. Přibližně stejně jsou na tom okresy Rakovník, Pelhřimov a dokonce i Praha-západ. Navíc i některé kraje využívají plyn jen částečně. Zejména nejnižší dodávka plynu je v Jihočeském kraji (58,7 %), Středočeském kraji (55,7 %) a Libereckém kraji (53,0 %), tvrdí statistické šetření Ministerstva průmyslu a obchodu z let 2017-2019. I když se zmíněné údaje jeví jako značně varovné, ve skutečnosti je plynofikace České republiky jednou z nejvyšších ve světě, tvrdí docent Ciahotný.

Jedna z nejvíce plynofikovaných zemí Evropy

Dle slov vedoucího vědeckého ústavu ČR patří v oblasti plynofikace k nejvyspělejším zemím v Evropě i na světě a to již po dobu posledních nejméně 150 let. „Chtěl bych připomenout, že první plynárna na výrobu svítiplynu v Evropě byla postavena před 170 lety v Londýně a druhá pak v Praze. Původně se svítiplyn vyráběný z uhlí používal k osvětlení ulic, později pak i k dalším účelům – topení, vaření, ohřevu vody, dokonce i k žehlení nebo praní,“ řekl na úvod vedoucí ústavu. První plynárna na svítiplyn vznikla v pražském Karlíně v roce 1847 a o rok později v Brně a jiných průmyslových městech Čech a Moravy.

Výroba plynu i výstavba plynovodů se od té doby v Česku rozvíjely způsobem, který neměl podle Ciahotného ve zbytku Evropy obdoby. Svědčí o tom i úroveň spotřeby, která byla i před stoletím skutečně vysoká. Odpovídalo to i vysoké technologické vybavenosti České republiky.

„Vždyť České země patřily k technicky nejvyspělejším v Evropě již za Rakouska-Uherska a měli jsme zde odjakživa skvělé plynárníky (prof. Schulz, prof. Riedl a další). V dobách největšího rozmachu využití svítiplynu v 80. letech minulého století byla spotřeba svítiplynu v Česku asi 4 mld. m3 za rok (dnešní spotřeba zemního plynu je mezi 8 a 9 mld. m3 za rok) a měli jsme v provozu řadu dálkovodů na svítiplyn, které křižovaly celou republiku,“ řekl vědec.

Pro zajímavost plynové světlo v Čechách a na Moravě se nejdéle využívalo v historických částech měst, zejména v Praze za 40. let. Osmiramenné stožáry na Hradčanském náměstí a v Loretánské ulici se naposled rozsvěcovaly svítiplynem v dubnu roku 1985. Návrat ke svícení plynem nastal až v roce 2002, kdy tento druh osvětlení začal být znovu využíván jako slavnostní rozsvícení.

Prudký vývoj od 80. let

Další rozvoj plynofikace nastal v 80. letech minulého století během stavby dálkovodů na zemní plyn z bývalého SSSR do ČR a zemí západní Evropy. Docent Ciahotný k tomu  připomněl, že tyto dálkovody plánovali čeští odborníci (Plynoprojekt Praha) a stavěli čeští technici (Plynostav Pardubice). Významnou událostí tak bylo uzavření dohody mezi SSSR a ČSSR o přepravě zemního plynu do států střední a západní Evropy v roce 1970.

„Po zprovoznění těchto dálkovodů nastala další éra plynofikace ČR výstavbou transportních a distribučních plynovodů a současně i výstavba podzemních zásobníků na skladování zemního plynu. Jejich kapacita v současné době překračuje jednu třetinu celkové roční spotřeby plynu v ČR, což rovněž nemá v Evropě obdoby,“ zdůraznil vědec.

Třetí éru plynofikace měst a obcí v ČR nastala podle vedoucího ústavu paliv a ovzduší v devadesátých letech minulého století za doby ministra životního prostředí prof. Františka Bendy, který působil i jako profesor na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Profesor Benda  prosadil, aby 20 mld. Kč z kuponové privatizace bylo použito na výstavbu distribučních plynovodů, připomíná docent.

Nicméně ne vždy a ne všude se dostupné kapacity využívaly. Stává se to především kvůli příležitostnému obývání nemovitosti a provozním nákladům. „Obce a města měly možnost žádat o bezúročné nebo i nenávratné půjčky na realizaci těchto staveb. Tak se třeba stalo, že plynovod byl postaven i v malé obci na severní Moravě, kde máme shodou okolností chatu. Máme tak plynovodní přípojku, kterou ovšem nevyužíváme, protože jsme na chatě jenom sporadicky. V této době se ČR stala zemí s největší délkou distribučních plynovodů na jednu osobu a toto prvenství drží dodnes,“  vysvětlil docent a dodal: „Řada občanů má tak plynovodní přípojky, ale bohužel je nevyužívá, protože topení uhlím a jinými palivy je pro ně ekonomicky mnohem výhodnější než topení plynem.“

Závěrem Karel Ciahotný poznamenal, že ke zvýšení využití spotřeby zemního plynu by přispěla příznivější cena. Podle něho by bylo vhodné, kdyby Rusko přehodnotilo současné ceny zemního plynu a zvážilo jejich snížení. „To je jediná cesta, jak zvýšit spotřebu zemního plynu v ČR, protože plynovodů máme dostatek, ale nejsou plně využívány,“ řekl expert Sputniku.

Co se týče ceny plynu, má tradičně dvě složky: regulovanou a neregulovanou. Ta první je definována českým Energetickým regulačním úřadem a zahrnuje náklady na přepravu, distribuci a práci operátora na trhu. Neregulována část se odvozuje od tržní ceny plynu, kterou ovlivňují jednotliví dodavatelé. V současné době odborníci hovoří o dlouhodobém poklesu cen způsobený mimo jiné oteplováním podnebí. Epidemie covidu-19 také značně snížila ceny v březnu letošního roku.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.