Papež František navrhl „jiný způsob chápání vztahů a výměn mezi zeměmi“, který minimalizuje myšlenku občanství v konkrétním národě a zdůrazňuje společnou lidskost všech lidí.

V novém encyklickém dopise s názvem Fratelli Tutti (Bratři všichni) papež tvrdí, že společné určení pozemských statků „vyžaduje, aby byl tento princip aplikován také na národy, jejich území a jejich zdroje“.

„Z hlediska nejen legitimity soukromého vlastnictví a práv jeho občanů, ale i prvního principu společného určení zboží,“ píše papež, „pak můžeme říci, že každá země patří také cizinci, neboť zboží určitého území nesmí být odepřeno osobě, která ho potřebuje a přicházející odjinud.“

„Má-li každá lidská bytost nezcizitelnou důstojnost, jsou-li všichni lidé mými bratry a sestrami a patří-li svět skutečně všem,“ píše, „pak nezáleží na tom, zda se můj soused narodil v mé zemi nebo jinde.“

„Moje vlastní země také sdílí odpovědnost za svůj rozvoj, i když tuto odpovědnost může plnit různými způsoby,“ dodává. „Může štědře přivítat ty, kteří to naléhavě potřebují, nebo pracovat na zlepšení životních podmínek v jejich rodných zemích tím, že odmítne tyto země vykořisťovat nebo je vysát z přírodních zdrojů, čímž podpoří zkorumpované systémy, které brání důstojnému rozvoji jejich národů.“

Spravedlnost mezi národy, vyžaduje pomoc k uspokojení „práva na pokrok“ národů mimo vlastní zemi a možná i k prominutí mezinárodního dluhu, tvrdí papež.

„Spravedlnost totiž vyžaduje uznání a respektování nejen práv jednotlivců, ale i sociálních práv a práv národů,“ píše František. „To znamená najít způsob, jak zajistit základní právo národů na obživu a pokrok, právo, které je občas silně omezováno tlakem vyvolaným zahraničním dluhem.“

„Splácení dluhu v mnoha případech nejenže neprospívá rozvoji, ale závažně jej omezuje a podmiňuje,“ uvádí. „Při respektování zásady, že všechny legitimně nabyté dluhy musí být splaceny, by způsob, jakým mnohé chudé země tuto povinnost plní, neměl nakonec ohrozit jejich samotnou existenci a růst.“

„To vše samozřejmě vyžaduje alternativní způsob myšlení,“ uznává papež. „Bez pokusu vstoupit do tohoto způsobu myšlení bude to, co tady říkám, znít divoce nereálně.“

„Na druhou stranu, pokud přijmeme velký princip, že existují práva zrozená z naší nezcizitelné lidské důstojnosti, můžeme se postavit výzvě, jak si představit nové lidstvo,“ navrhuje. „Můžeme aspirovat na svět, který poskytuje půdu, bydlení a práci pro všechny.“