Kdyby ale šlo jen o řeči, a třeba i demonstrace, snad by se to dalo považovat jen za politickou hysterii. Ale není to tak jednoduché, jak si myslí někteří reprezentanti mezinárodních společenství (která se v poslední době také rozmnožují téměř nekontrolovaně), ale také Evropské Unie, která má dokonce starost o to, jak to chodí  v zemích, které nejsou jejími členy.

Nejde jen o poslední troje volby v Maďarsku, které EK prostřednictvím paní komisařky Jourové odsouzeny jako „post-komunistické“  a postižené jakousi  infekcí nedostatečnosti demokratické způsobilosti. Netýká se to ale států „post-kolonialistických“, jejich metropolí a ani zemí, které vojenskými taženími proti carskému Rusku a později  Sovětskému svazu rozpoutaly dvě světové války.

Zatím se mluví jenom o Viktoru Orbánovi, vládě Polské republiky a o podivných poměrech v ČR, i když se v nich zatím nepopravují novináři jako na Slovensku. A ani se zde nestřílí gumovými projektily do protestujících žlutých vest. Natož Katalánců,  kteří se chtějí emancipovat na Království španělském odkud se před několika týdny a bez zájmu EU vydal do milionářského exilu samotný pan král.  Hlavní tezí zde je, že u nás, té lepší Evropě je svoboda, za jejími hranicemi chaos.

Pro nás nepoučitelné je ten  chaos tak velký, že už si ho přestáváme všímat. Ukrajina, jejíž cesta ke svobodě začala neuznáním  voleb, byť zpočátku vážených  mezinárodními pozorovateli, se změnila v místo “kde jsou dnes lvi“. Bílá revoluce v Bělorusku zatím žádanou rezignaci zvoleného prezidenta nezpůsobila a v Kyrgyzstánu se po protestech proti výsledkům voleb a pokusu o obsazení vládního paláce, dříve budovy ÚV KS Kygyzské republiky, situace vyvíjí tak, že kromě drancování přírodního bohatství, existují v zemi dvě vojenské základny, jedna americká, druhá ruská, které za své „dočasné umístění“ platí místním autoritám poplatky, o kterých se předpokládá, že patří na příjmovou stranu státního rozpočtu.

 
V Kyrgyzstánu, stejně jako v jiných zemích, demonstrace proti výsledkům voleb opakovaně přerůstaly v násilí a rabování. Ze zákulisí organizovaná opozice se chopila moci, vždy když představitelé ancien régime uprchli do zahraničí.

Kyrgyzský  prezident Kurmanbek Bakijev byl přijat mezinárodním společenstvím v roce 2008, ale vzápětí byl obviněn, že připustil zfalšování voleb. Hned po dalších volbách 2009 následovaly protesty proti domnělé snaze vlády omezovat svobodu šíření informací, které pokračovaly celý rok 2010. Zda bylo jejich příčinou to, že noví lidé nechtěli akceptovat přání svých mentorů nevíme, ale tak to v bývalých koloniích chodívalo. Trochu svobody, kontrolované armádou a policií, velké nesplatitelní dluhy a věčná osudová závislost.  

V Kyrgyzstánu se dá využívat potenciálních nebezpečí na uzbecko-kyrgyzské hranici, relativně masové migrace a všech podobných způsobů znevolnění, mezi kterými nechybí, jak vidíme na současném ázerbájdžánsko-arménském konfliktu omezených, tedy pod dozorem vedených vojenských střetnutí. Dočasně nezaměstnaných žoldnéřů se toulá nejen ve střední Asii, ale i v Evropě dost a tak se nějaké „granty“ na splnění objednávky stále ještě snadno nacházejí. Proto by snad někdy stálo za přemýšlení, zda se středo-asijský model nemůže objevit v té části světa, kde se politici ještě domnívají, že o věcech veřejných rozhodují.